Vodní víry
Bylo to jak ve filmu Titanik s Leonardem di Caprio. Viděla jsem ten film několikrát a vždycky to hrozně prožívala, hlavně tu scénu jak se lidé nezadržitelně sunuli po šikmé ploše paluby do ledové hlubiny a zoufale se snažili zachytit čehokoliv kolem sebe. Jako v životě - pomalu se suneme k smrti, jako do žraločí tlamy, což mi zas připomnělo film Čelisti. Ještě mi blesklo hlavou, že ve Vltavě žraloci nejsou, naštěstí.
Pád do vody nebyl tak hrozný, jak jsem se obávala. Kolem se plácala spousta lidí, křičeli o pomoc, ale nikdo nikomu nepomáhal, každý měl sám co dělat, aby se udržel na hladině.
Začala jsem plavat opačným směrem, než většina lidí. Proti proudu to bylo sice namáhavější, ale snad právě proto mě to bavilo. Nebyla jsem sama, bylo nás pár, kteří se o to snažili, zatímco drtivá většina se nechala unášet řekou. Jen mrtvá ryba plave po proudu, pomyslela jsem si pyšně, ale podle tváří těch, kteří plavali stejným směrem jako já, jsem pochopila, že i oni se samolibě opájí podobným pocitem výjimečnosti. Začali se mi tím protivit a já sama sobě.
Je hloupé myslet si, že je někdo extra jen proto, že se snaží vydělit z davu. Může být člověk víc než ubohý živočich se svou banální existencí? Nejsou ti rádoby výjimeční, kteří neumí přijmout všední život, nakonec ještě ubožejší, než ti, kteří si na nic nehrají, nic nepředstírají a svůj prostý osud statečně přijímají? Ty úvahy, možná i únava, mě přiměly změnit názor a směr a já zjistila, že nechat se unášet proudem je nejen příjemné, ale hlavně pohodlnější, než překonávat sílu, která nás neúprosně unáší a strhává někam pryč. Měla jsem najednou víc času pozorovat co je kolem na březích, dívat se nad sebe a mít tak širší obzor. Když se člověk nesoustředí jen nato, aby nešel ke dnu, nesnaží se kormidlovat určitým směrem, může si víc všímat lidí kolem sebe a zjistí, že ne všichni jsou obyčejní, jak se zdálo na první pohled.
Ale nadšení mi dlouho nevydrželo. Znovu jsem pocítila strašnou únavu.
Někteří lidé se dostali na břeh, i já tam zamířila. Jenže dostat se na pevnou zem, nebylo vůbec jednoduché. A už vůbec ne najít tam klidné místečko, protože ta nejlepší byla už obsazená.
Ale nakonec se zadařilo a já se tam uvelebila, abych nabrala síly. Dívala jsem se na řeku plnou lidí, a říkala si, že být jen pozorovatelem a nemuset se o nic snažit je vlastně ještě lepší, než nějaké usilovné pinožení.
Do mého blaženého ráje a poklidného podřimování na břehu ale začal pronikat hluk od řeky. Někteří si to plavání očividně užívali a cítili potřebu to vykřikovat do světa. Jako blázni řvali, jak je to prý skvělé a ten kdo sedí na břehu je zbabělec a slaboch, který vůbec netuší, o co všechno přichází.
Jenže já věděla svý, na mě si nepřijdou, ať se plácaj v tý vodě, když je to baví, ať si plácaj nesmysly o smyslu života. Jakým právem nutí ostatní, aby je napodobovali? Proč mě odsuzují zato, že necítím to samé infantilní nadšení? Já jsem spokojená, ať mi všichni dají pokoj.
Jejich euforické výkřiky, jásání, vlčí hlad po životě a na odiv vystavovaná, ikdyž možná jen předstíraná radost, to bylo natolik nakažlivé, že ve mně začaly hlodat pochybnosti, jestli moje přání sedět nečinně a blaženě na břehu řeky nebylo skutečně jen projevem slabosti. Co když mají pravdu? Neschovávám se jen zbaběle před životem?
A tak jsem zas hupla do řeky, zapomněla jsem, jak bylo předtím namáhavé držet se nad vodou, zase jsem se dala strhnout vírem žití a vláčet proudem povinností a spolu s ostatními předstírala, jak mě to baví.
Ale nebavilo.
Kolem plavala spousta svinstva, jako když při záplavě voda unáší smetí a mršiny. Začala jsem zase pochybovat, jestli má smysl se brodit tou špínou a tím odpadem jen proto, že to dělají ostatní…Ze samého snažení a předstírání jsem dostala křeče a začala se topit doopravdy. Tváří v tvář smrti člověku dojde, že cokoliv je lepší, než nic. Radši se máchat v té špíně s nadějí, že se to zlepší, než to vzdát…A právě v tom jsem ho uviděla.Byl přesně takový, jak jsem si ho vysnila a nabízel mi to, co jsem potřebovala: oporu a pomoc.Princ na bílém koni, který mi z břehu hodil záchranný kruh. Přes svůj skepticismus ohledně lásky, vrhla jsem se po něm jako po své jediné záchraně. A na chvíli to zafungovalo.
Jenže ten záchranný kruh se začal točit, stal se z něho šílený koloběh, ďábelský kolotoč, a čím pevněji jsem se ho držela, tím rychleji se roztáčel. Připadala jsem si jako v odstředivce.Točila se mi z toho hlava a já si pomyslela, jestli to ze mě udělá odstředěné mléko, podmáslí nebo smetanu.
Jako vždy jsem myslela jen na pitominy.
Odstředivá síla narůstala, drtila mi hrudník a já nemohla dýchat.
Nechápala jsem, jak se mohlo stát, že zdánlivě bezpečný záchranný kruh se změnil v těžkou kovovou obruč, která tlačila a nelítostně svírala, omezovala mě v každém i tom sebemenším pohybu. Postupně se na kruhu ukládal rez, kal a špína, kterou řeka přinášela, stále víc se zužoval a svíral jako past, která byla čím dál těžší, až byla jako závaží, které mě táhlo dolů do černé hlubiny.
Libuše Palková
Veřejná omluva
Ráda bych se tímto veřejně omluvila kolegovi blogerovi panu Klarovi, kterého jsem citovala v nedávném blogu, protože se mi nelíbilo když napsal, že ženy jsou bez obzoru. A tak jsem si, jak je mým dobrým zvykem, dovolila oponovat.
Libuše Palková
Chcete mít vysokou karmu a čtenost?
Hlavní je samozřejmě výběr témat-nejvíce se zavděčíte kritikou islámu, imigrantů, feministek, EU, genderu, levičáků, sluníček, vítačů, Pražské kavárny. Populartitu vám zaručí pochvalné ódy na USA a Izrael, církev, judaismus
Libuše Palková
Jak se zbavit nepohodlného blogera
Ráda bych se vyjádřila k tomu proč jsem byla zmizena, pokud nezmizí i to. Všichni víme že po stažení určitého počtu blogů nebo smazaných komentářů přichází sankce. Takže se dá zařídit, aby nepohodlný bloger zmizel z hlavní strany.
Libuše Palková
Libo-li koprolit?
Jestli čekáte nějaký recept na novou vylepšenou verzi koprové omáčky, tak vás zklamu. To slovo nemá s koprovkou nebo koprem vůbec nic společného. Koprolit je totiž zkamenělý výkal. Z toho by si nikdo omáčku ani polévku asi nedal
Libuše Palková
Nobelovku pro zakladatele teroristické organizace?
Nedávno se zde jeden bloger zamyslel nad tím, že Nobelovu cenu za mír dostávají všelijací lidé, zmínil třeba Obamu nebo mladičkou aktivistku. Zapomněl však na zakladatele organizace, kterou mnohé země prohlásili za teroristickou.
Další články autora |
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další
Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Nemít nohu nevadí. Hendikepovaní soutěží s „normály“, občas je i drtí
Ty příběhy přináší téměř každý podobný závod a dá se očekávat, že je bude mít i právě skončený...
Americké chytré bomby na Ukrajině hloupnou. Na řešení se pracuje
Americké vojenské letectvo podniká kroky proti ruskému rušení signálu GPS, které vážně ovlivnilo...
Cyklista vjel do křoví a hlavou narazil do stromu. Přilbu měl, přesto zemřel
V sobotu v podvečer řešili jihomoravští policisté dvě dopravní nehody. Na Znojemsku naboural řidič...
Záchranka na maratonu ošetřila 13 běžců po kolapsu, do nemocnice nemusel žádný
Záchranáři na Pražském mezinárodním maratonu ošetřili dosud 13 běžců, vesměs po kolapsu....
Citlivě rekonstruovaný historický vinný sklep (UP 82 m2) Vrbice
Vrbice, okres Břeclav
2 375 000 Kč
- Počet článků 784
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1823x