Divadlo

Seděla jsem v divadle a dívala se, jak se pomalu zvedá opona. Na jevišti byly malinké kulisy, nad kterými stál bělovlasý pán s plnovousem. Měl dobrácký výraz a vypadal jako Pán Bůh z kresleného filmu o Stvoření světa

. V rukách měl spoustu drátků, pomocí kterých vodil maličké postavičky. Když byl syn malý, chodila jsem s ním často na loutkové divadlo. Automaticky jsem se proto otočila na vedlejší sedačku, abych se ho zeptala, jestli dobře vidí. Ale místo vedle mě bylo prázdné.  Začala jsem se znepokojeně rozhlížet kolem po zšeřelém hledišti, nikdo tam neseděl. Ale co, když už jsem tady, měla bych si to užívat a ne si lámat hlavu s tím, proč jsem tu sama. Nedařilo se mi však soustředit se a zapadnou do děje, zdálo se mi, že těch postav je tam zbytečně mnoho. Jak se v tom ten děda vůbec vyzná, jak může vědět, jestli tahá za správné drátky a tuší vůbec, co se tam dole děje? Asi to věděl. Chvílemi  se hlasitě chechtal, chvílemi jen potutelně usmívat a občas mu v očích zlomyslně zablýskalo.
Když si všiml, že ho pozoruju, pokynul mi, jako by na mě čekal. „Tak pojď, zahraju ti něco zajímavého. Ale musíš na jeviště, nemůžeš jen dřepět v koutě a čučet.“
Chtěla jsem odporovat, že nechci být v centru pozornosti, že sezení v teple a klidu mi docela vyhovuje, ale nějaká nedefinovatelná síla mě neúprosně zvedla a hodila na jeviště, a já byla najednou stejně nepatrná jako ty postavičky, které mi před zlomkem okamžiku připadaly jako hemžící se mravenci. 
Než jsem se zorientovala, ostatní využili mého zmatku a vráželi do mě, smáli se mi a já pochopila, že pokud nechci, aby mě povalili a ušlapali, musím hrát s nimi. Netušila jsem, podle jakých pravidel se to odehrává, ale snažila se přizpůsobit a za chvíli jsem zjistila, že to vůbec není tak složité, jak se mi zdálo.V podstatě jsme jen chodili sem a tam, odnikud nikam, bylo to jen takové zbytečné pobíhání, povyk a vřava, bez jakéhokoliv smyslu a pevného řádu. 
Nestůj tady jen a nezírej, našeptával mi kdosi. A tak jsem se poslušně zařadila do zástupů a pobíhala s nimi zmateně sem a tam. Občas jsem mrkla nahoru, jestli tam nezahlédnu laskavý obličej bělovlasého dědy. Snad jsem bláhově doufala, že mě pochválí za to, jak jsem poslušná a dělám, co se musí a co dělají ostatní, že mě pohladí a povzbudí. Když je tady kápo a všechno prý řídí, musí přece poznat, že mám strach a jak moc se bojím.
Ale děda tam nebyl, nebo možná spíš nebyl proti silné záři reflektorů vidět. Dokonce ani ty drátky, za které tahal, nebyly z této perspektivy vidět. Kdyby se tak všichni mohli podívat ze strany z hlediště, kde jsem před chvílí seděla, tak by jasně viděli, že jsou jen loutky, se kterými někdo bezohledně manipuluje. Nechápala jsem proč tak pospíchají a kam se ženou, copak nevědí, že za těma kašírovanýma kulisama nic není?  Chtěla jsem jim to říct, ale nějak jsem nedokázala zformulovat myšlenky a najít správná slova. Pak jsem si vzpomněla, že mám v kabelce deník, kam si zapisuju různé nápady, úvahy a myšlenky. Jsou to sice většinou samé hlouposti, ale člověk neví, kdy se to může hodit. A teď možná přišla ta chvíle. A tak jsem začala z deníku nahlas předčítat, ale nikdo mě neposlouchal. Jen pár lidí se na chvilku zastavilo. Možná tušili, o čem mluvím, protože chvíli naslouchali, ale pak lhostejně mávli rukou a pokračovali své cestě. Jiní se mi smáli, ťukali si na čelo a vrtěli hlavami, jakože jsem blázen. Někdo mi zápisník dokonce málem vyrazil z ruky, nevím jestli úmyslně nebo omylem.
„Co to máš?“ ozval se shora zvědavě dědův hlas.
Vida, když jsem ho potřebovala, nebyl k nalezení, a teď se najednou stará a vnucuje.
„Ale po večerech si píšu, co se mi honí hlavou a co se mi za celý den přihodilo a tak…“
„Co tě to napadlo? Koho myslíš, že zajímá tvůj ubohoučký nudný život?“ vyprskl posměšně. „Copak jsi dokázala něco výjimečného, co by ti dávalo právo domnívat se, že ostatní budou chtít o tobě vědět? Jsi jen obyčejná ženská…“
Docela mě naštval. Co si myslí dědek? Že každý musí něco dokazovat?  Vedlejší role jsou často obtížnější než ty hlavní, tak proč by měl být hodný zájmu jen ten, kdo se dokázal vyšplhat co nejvýš? Nabubřelé pózy, velká gesta, rádoby vznešené postoje úctyhodných mužů. A když pak člověk čte jejich životopis, zjistí, že nebyli ani zdaleka úctyhodní, spíš naopak.Děda se odmlčel. Asi jsem mu nestála za řeč, protože jsem byla taková obyčejná nula, anebo nechtěl připustit, že mám pravdu Ale možná mu o pravdu vůbec nešlo.
Najednou mě napadla kacířská myšlenka: Proč tady to divadlo vlastně řídí právě on? Polovina postav na scéně byly ženské jako já, jak je nějakej chlap může nutit, aby hrály podle jeho mužských pravidel? Copak on ví, co to je mít menstruaci, rodit, být matkou? Slyšel něco o předmenstruačním syndromu a tuší vůbec, jak to s člověkem dokáže každý měsíc zatočit? Jak jsou ubíjející ty každodenní myšlenky nato, jestli dřív nakoupit nebo vyprat, a co zase uvařit? Jak si nějakej chlap může osobovat právo radit ženským, jak mají žít, co mají dělat, jak se mají cítit, nebo o nich dokonce rozhodovat?
Dav mě nemilosrdně dotlačil k okraji jeviště, za kterým byla černá propast, a kolem které byl cítit pach škvařeného masa, jakoby tam dole bylo peklo a v něm se smažili hříšníci. Ale protože na peklo nevěřím tak mě napadlo, že si tam kulisáci na plynovém vařiči ohřívali večeři a trochu ji připálili. Na okraji stála úřednice z berňáku a kontrolovala, jestli někdo po cestě něco nešlohl a nepašuje to někam mimo scénu. Vyškubla mi z ruky knihu. „Co to má být?“ vyštěkla.
„Knížka,“ špitla jsem. „Nebo spíš takovej deníček,“ opravila jsem se, když jsem viděla, jak posměšně zírá. „Nebo ještě spíš jen takovej zápisník…“
„Snad nějaké účetnictví?“ zeptala se smířlivěji a začala knihou rychle listovat. Po chvíli se dokonce začetla, a já začala naivně doufat, že výplod mých každodenních meditací vezme na milost.
„Co je to za blbost?“ vyprskla najednou.  „Vždyť to nemá hlavu ani patu, žádná jednotná myšlenka, jen spousta protimluv a kontrastů, samé banality, nic logického a zřetelného, je to nesouvislé, útržkovité, nahodilé.“
„Ale právě takovej život je, přece si nemůžu vymýšlet a dělat to lepší, než to je. Proč bych nepřiznala, že jsem plná protikladných pocitů a přání, že jsem často unavená a zmatená, že občas pochybuji o správnosti svých rozhodnutí? Spousta lidí vytváří mystifikace o svých báječných úspěšných životech,  stylizují se v něco, co nejsou, a nikdy nebyli. Ale většinou jsou to jen lži. A já chtěla být pravdivá.“
Moje upřímnost ji zarazila. Jako úřednice z berňáku uměla asi dobře poznat, kdo blufuje a kdo říká pravdu, a tak se znovu začetla. Ale jak pomalu listovala dál, stále častěji vrtěla hlavou.
„A co ty sentimentální pasáže o opuštěných psech a hladových dětech v Africe, kdo je na to zvědavej? Každej má dost svých vlastních starostí. Je to celý takový nějaký nevyvážený, naivní, chvíli k smíchu, chvíli k pláči… a v tomhle věku připustit myšlenky na sex s mladším chlapem, copak si matka od dítěte může takové úvahy dovolit? A to nemluvím o těch fantasmagorických snech. Copak se někomu normálnímu můžou zdát takový nesmysly?“
„Asi nejsem normální ale mám takové sny často...“
„No jo, tak to aspoň nikde nevykládám, zato by ses měla spíš stydět…Ježíši a tady se dokonce píše o masturbaci, no fuj, copak se to hodí? To je fakt trapný,“ kárala mě s opovržlivě staženým obočím.
Připadala jsem si jako ubohý červ a tak jsem jen odevzdaně pokrčila rameny. “Je mi líto, chtěla bych být lepší a dokonalejší, moc se o to snažím, ale nějak se mi to nedaří.“
„Taková blbost,“ opakovala se smíchem a hodila knihu do černé díry. Pak mávla rukou, jako že můžu jít. Nechtělo se mi, ale lidé za mnou se valili jako lavina a tlačili mě stále blíž k okraji, až jsem se tam samovolně zřítila také. Vědomí, že tam padají všichni, mě nijak neutěšilo.  Pád byl dlouhý a nekonečný, až jsem začala pochybovat, jestli pořád ještě padám, nebo naopak letím někam nahoru. Možná jsem se propadla hlubinami země až k zemskému jádru, kde na rozdíl od toho, co tvrdí vědci, není žádné horké magma, ale prázdná díra. Často, když se člověk snaží dostat k jádru věci, najednou zjistí, že žádné jádro neexistuje, žádná podstata, žádný pevný střed. Možná je Zeměkoule dutá, dutí lidé…kdo to napsal? Eliot?
Možná jsem už prosvištěla Zeměkoulí skrz naskrz, vyletěla druhou stranou a začala stoupat nahoru. Nebyla jsem si  moc jistá, jak poznat pád od vzletu, když kolem sebe necítím žádný proud vzduchu, žádnou zemskou gravitaci, která by mě přitáhla zpět na pevnou zemi, žádný pevný bod, podle něhož bych se mohla orientovat? Spíš to vypadalo, že se jen tak volně vznáším ve vesmíru, kolem byla tma a zima, a já nepřestávala vyhlížet bílou hlavu toho dědy. Sice mě předtím naštval, když se z moudrého staříka změnil v despotického dědka, ale už jsem mu odpustila a doufala, že se někde objeví a pochválí mě za to, jak se snažím.
Ale nic takového se nekonalo. Žádná pochvala, žádné teplé objetí, žádný aplaus a květiny, jak by se na konec divadla slušelo. Přede mnou za mnou, všude kolem jen koncentrované nic, ohlušující ticho a mrazivá prázdnota.