Furt je to stejný, jen vždycky trošku jiný

Při průvodcování člověk zažije nejrůznější  věci a pozná spoustu zajímavých lidí, hlavně však si ověří zásadu, že nikdy nic není tak, jak si myslel, že to bude. Aneb  pořád je to stejný, ale pokaždý jinak.

Jednou jsem měla skupinku důchodců, silně věřících, kteří se k nám z Itálie vydali navštívit významná duchovní místa. Byla jsem ráda, že se staršími lidmi se tolik nenaběhám-jak jsem se mýlila

Cestu organizoval kněz, Padre Giuseppe, a měli docela zajímavý program - pozvánku na setkání s kardinálem v arcibiskupském paláci, na Hradě měli zamluvenou kapli svatého Václava v katedrále svatého Víta, kde měl padre sloužit mši, a také schůzku na italské ambasádě se samotným velvyslancem.

Všechny ty schůzky byly sice zajímavé, ale bylo jich tolik, že nám na prohlídku města samotného moc času nezbývalo, ačkoliv v programu, který jsem spolu s dispozicemi dostala, byly vyjmenované snad všechny památky, které v Praze jsou.

Navíc ani neseděly časy mezi jednotlivými akcemi, jako by se nepočítalo s časem nutným na přesuny mezi jednotlivými objekty. Pokud máme dopoledne  schůzku v arcibiskupském paláci, kde se zdržíme nejméně hodinu a pak máme oběd na druhém konce města, a pak zase vrátit na Hradčany na prohlídku Hradu, tak ztratíme spoustu času už jen těmi zbytečnými přesuny. Volala jsem zpět do cestovky, jestli by nám nemohli najít restauraci v okolí Arcibiskupského paláce, ale řekli, že je to vyloučené, protože padre si přál právě onu restauraci. Doporučila mu ji prý pracovnice  partnerské italské cestovky,  která program vypracovala.  To je právě ten kámen úrazu: časový rozvrh často v kanceláři dělají lidé, kteří vůbec netuší jak to vypadá v terénu a od průvodce se pak čeká, že to nějak vyřeší. Vydala jsem se tedy do Budějovic, kde jsem si měla skupinu vyzvednout a po obědě a krátké okružce  je odvézt do Prahy.

Nezačalo to dobře, když jsem na ně musela v Budějovicích strašně dlouho čekat, protože měli zpoždění, a já začínala  tušit, že to co jsem zpočátku považovala za snadnou práci a bezproblémovou akcičku, se promění v horor. Vrchní restaurace se choval, jako by byla moje vina, že mají zpoždění a
stále zdůrazňoval, že obědy podávají od 12 do 15 a pak restaurace zavírá a znovu otvírá až večer, a že kvůli nám nebude mít volné odpoledne, jak je zvyklý. Když se mě asi po padesáté ptal, kdy konečně přijedou, zastavil před hotelem autobus a recepce se rázem zaplnila štěbetajícími důchodci.

„My trochu bloudit,“ oznamoval mi  jejich vedoucí, malý prošedivělý tlouštík s kolárkem, když jsem se mu představila. „My mít řidič, který to tu neznat a tak my ztratit směr.“

Nechápala jsem, proč mluví jako hotentot, ale pak mi došlo, že za hotentota považuje naopak mě, a tak ve snaze, abych mu rozuměla, mluví v infinitivech. Že by in on jakožto kněz měl předsudky vůči inteligenci blondýnek a dával mi to takhle najevo?

„Klidně můžete slovesa časovat, já vám rozumím,“ ujistila jsem ho. Zaradoval se a začal mi vysvětlovat, že jeli přes Německo a v Mnichově, kde přenocovali,  měli okruh s průvodkyní, která mluvila italsky velice špatně a jen proto na mě spustil tak neohrabaně.

Mezi polévkou a hlavním jídlem jim vrchní stačil vyměnit peníze za dost nevýhodný kurz, a když jsem mu to vytýkala, tvářil se jako bych mu křivdila.

„Jak jsem slyšel jak vám ten fráterník říkal, že jeli přes Monako, a tam je všechno tak drahé, že to tu mají i tak za pakatel,“ vysvětloval své pohnutky k tomu, proč je tak nehorázně napálil. Zřejmě zaslechl můj rozhovor s vedoucím o zastávce v Německu, a protože Mnichov je pro Italy Monaco di Baviera, zkráceně Monaco,  tak z toho vydedukoval, že se stavili ve slavném městě hazardu. V jeho očích zřejmě lidé, kteří mají nato, aby jezdili po kasinech na Rivieře, nemají právo  na normální směnný kurz. Možná to byla jeho verze progresivní daně, z předchozího režimu měl zřejmě vžitý smysl pro sociální rovnost, podle níž by bohatí měli platit, když na to mají.

Po obědě a krátké prohlídce Budějovic jsme zamířili na Prahu, ale padre si najednou vzpomněl, že bychom se mohli stavit v Táboře. Já i řidič jsme mu to začali rozmlouvat s tím, že máme i tak zpoždění, ale on někam zavolal a za chvíli už mi vyzváněl mobil a z cestovky mi oznámili, že si padre postěžoval partnerské cestovce v Itálii, že mu průvodkyně s řidičem nechtějí vyhovět v malé odbočce.

Neměla jsem z nastalé situace sebemenší radost, protože mi bylo jasné že do Prahy dorazíme hrozně pozdě. Snad proto jsem si  neodpustila jedovatou narážku, že jsem překvapená jejich zájmem o město spojené s husitským hnutím, které chtěla katolická církev  zcela vymýtit. Začala jsem pak vyprávět o Husovi, který kritizoval odpustky a jiné praktiky katolické církve tak ohnivě, až ho za to upálili a připomněla, že papež jeho stoupence nazval kacíři a vyslal k nám z Říma několik křižáckých výprav, aby ty české heretiky vymýtily. Poslouchali mě a ani nedutali, nevím jestli pochopili ironii mých slov a nebo byli jen tak unavení. Po návštěvě Tábora jsme pokračovali na Prahu a oni se začali za jízdy hromadně modlit. Paní která seděla za mnou, se ke mně naklonila: „Pročpak se s k nám nepřidáte? Vy protestanti se nemodlíte?“ K předpokladu, že jsem se protestantského vyznání, ji zřejmě přiměla ta moje předchozí procítěná obhajoba husitství, což mě potěšilo, protože alespoň jsem měla jistotu, že mě poslouchali a já se nesnažila zbytečně. Přesto jsem radši dělala, že jsem jí přeslechla. Snažím se vždy vyhýbat diskuzím o politice a náboženství, protože si myslím, že je to každého jeho věc, a vím, že zejména s Italy diskutovat o náboženství je naprostá sebevražda. Jednou se mě skupinka bigotních Siciliánek snažila obrátit na víru, a hlavním jejich argumentem bylo, že myslící člověk přece musí chápat, že svět nevznikl z ničeho nic, ale že to všechno musel někdo stvořit. Usoudila jsem tehdy, že bude lepší v takové debatě nepokračovat a ony mé mlčení přijaly se shovívavostí univerzitního profesora, který vyhrál nad uklizečkou v diskuzi na téma, jaký je rozdíl mezi sémantikou a sémiologií. 

Kousek před Prahou se padre vytasil s požadavkem, abychom zastavili na nějakém odpočívadle. Předpokládala jsem, že  potřebují toaletu, ale k mému zděšení začali ze zavazadlového prostoru autobusu vynášet občerstvení - demižon vína, spoustu parmezánu, obrovskou šunku, sladkosti a ovoce, zatímco řidič vařil espresso  a uklidňoval mě, že si budu muset zvyknout - jak na to hromadné modlení za jízdy, tak na časté přestávky spojené s konzumací vlastních zásob. Duše i tělo si žádají své, dodal a s úsměvem na mě mrkl a nalil mi do kafe trochu pálenky. Při pohledu na jejich zásoby se mi vybavilo, jak se někdy v cizině posmívají českým turistům kvůli jejich řízkům paštikám a konzervám. Musela jsem uznat že pravý parmezán, Chianti a parmská šunka se s tím srovnávat nedají.

“Vždyť jsme měli vydatný oběd a sotva dorazíme do hotelu máte tam i večeři,“ snažila jsem se zastavit ty kulinářské orgie při pomyšlení na to, že kvůli tomu do Prahy dojedeme až o půlnoci.

„To je jen taková merenda (svačinka),“ začal mi vysvětlovat padre. „Ten oběd nebyl špatný, ale my jsme zvyklí na jinou stravu. Ta bačoračka…“

„Chcete říct bramboračka,“opravila jsem ho nervózně v neblahé předtuše, že zase začnou s vysvětlováním co je primo a co secondo a že jsou zvyklí na těstoviny.

„No ano, ta bačoračka  nebyla špatná, ani to maso, ikdyž my ho máme radši bez všech těch omáček a štáv,  jen tak na roštu… a ty kulaté věci, jak jste říkala že se to jmenuje?“

„Myslíte knedlíky,“ napověděla jsem.

“Ano ani ty nebyly špatné, ale kdyby nám k tomu radši dali více chleba…“ Snažila jsem se neobracet oči v sloup a snad po sté vyslechla přednášku o  tom,  jaká je italská kuchyně a tvářila se, že to slyším vůbec poprvé v životě.  Mé duševní utrpení zmírnil řidič, který mi, aniž bych ho požádala, dolil do kelímku od kávy, kterou jsem zatím dopila,  kapičku Grappy-výtečné italské pálenky. Díky tomu jsem už zbytek cesty absolvovala v pohodě a úsměvem na rtech.