Zázračné pražské sochy

Sochu svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě znají skoro všichni-nejen našinci, ale i zahraniční turisté, kteří si nezapomenou na sochu sáhnout pro štěstí.  Ale to není jedná zázračná socha  

Zázračnou není myšleno jen to, že je úžasná, ale že prý koná zázraky. Další soškou, která může plnit tajné sny a přání, je Pražské Jezulátko. To sice není na Karlově mostě ale kousek dál, v Karmelitské ulici. A tak většina turistů poté, co požádají o zázrak Jana Nepomuckého na mostě, spěchají si to posichrovat ještě  k Jezulátku. Tam jsou ale občas trochu zklamaní když se dozvědí, že vosková figurka vlastně pochází ze Španělska.

„Tak proč  se říká Bambino di Praga a ne Bambino di  Spagna?“ ptají se mě  s výrazem detektiva, který právě odhalil velký mezinárodní podvod.

Pokud je neuspokojí výklad faktů a stále se cítí podvedeni, připomenu, jim obraz Leonarda da Vinci Dáma s hranostajem, tedy Dama con ermelino který také zcela neodpovídá skutečnosti, protože nedávno nějaký zoolog zjistil, podle tvaru čumáčku a postavení očiček, že se nejspíš o hranostaje vůbec nejedná, ale s největší pravděpodobností je to fretka. Což je podobná mystifikace jako u našeho Jezulátka a obraz by se správně měl jmenovat Dama con furetto . Tím jim taktně  naznačím, že než začnou kritizovat, ať si zametou před svým vlastním prahem.

Pokud to nezabere, mám po ruce další argument, a sice že název nemusí nic vypovídat o provenienci daného objektu a jako příklad uvádím vlašský salát, kterému Italové říkají insalata russa, tedy ruský salát, zatímco v Rusku tomu říkají insalata francese tedy francouzský salát. A to je rozhodně ještě větší zmatek, než když se sošce ze Španělska říká Bambino di Praga.

Pokud má někdo o splnění svého přání pochybnosti, pošlu ho pro jistotu ještě na židovský hřbitov, aby tam nechal na hrobě slavného Rabína psaníčko se seznamem svých potřeb a přání. Neříká se snad do třetice všeho dobrého?

A když už jsme u těch sošek tak i zde do třetice všeho dobrého- další slavnou pražskou plastikou je svatá Starosta v Loretě.

Jednou jsem ji ukazovala nějakým Siciliánům a vyprávěla legendu o tom, jak té pobožné dívce narostl přes noc plnovous což jí zachránilo od svatby s nevěrcem, ze kterého ji chtěl provdat otec, který netušil, že dcera se bez jeho vědomí tajně obrátila na křesťanskou víru.

Jeden z turistů prohodil, že na Sicílii fousatá ženská není nic neobvyklého, takže tam by to nikdo za zázrak nepovažoval.

Když jsem po čase byla zase v Loretě s jinou skupinkou a vyprávěla o zázraku s plnovousem nedalo mi to abych nedodala ten přihlouplý vtípek o knírkatých Siciliánkách.

Všichni se tomu smáli, jen vedoucí výpravy se tvářila kysele a později jsem se od kolegyň dozvěděla, že i ona je ze Sicílie a bez depilace obličeje by snad ani nemohla mezi lidi. Takže si nejspíš myslela, že tu nevinnou poznámku prohodila to naschvál, abych jí naštvala.

Jindy zas nějaký turista při pohledu na postavu na kříži, v ženských šatech prohlásil, že je vypadá jako transvestita. Při pohledu na tvář s dívčími jemnými rysy ozdobenou plnovousem jsem sice musela v duchu uznat, že se docela strefil, ale tuhle poznámku jsem do svého repertoáru radši nezařadila.