Karlův most v obležení turistů

Karlův most je jedna z největších  a nejslavnějších pražských atrakcí, a tak se tam povinně z pracovních  důvodů procházím s turisty velice často .  Tady je ukázka, jak to někdy probíhá...

„Tak tohle je konečně Monte Carlo!“ vykřikla nadšeně jedna z turistek, když jsme prošli Staroměstskou mosteckou branou a před námi se otevřelo panoráma Malé Strany, nad  kterou jako koruna triumfovaly Hradčany.

„Žádné Monte Carlo, ale ponte San Carlo, signora, Monte Carlo je jinde,“ opravil ji starší šedovlasý pán z naší skupiny, který měl vždy ke všemu připomínky.

„Samozřejmě vím, kde je Monte Carlo, já se jen přeřekla,“ odsekla mu paní a začala cvakat spouští foťáku tak zuřivě, jako by to byla spoušť pistole a ona ho chtěla zastřelit. Pán na mě spiklenecky zamrkal a zakroutil hlavou aby dal najevo, jak je hloupým přebrebtem své spolukrajanky znechucen. Byl očividně sám se sebou spokojen, že se mohl blýsknout jak je zcestovalý a sečtělý, takže mi bylo skoro líto mu pokazit radost tím,  že jeho slova poopravím. Spousta lidí je ráda, když někoho může chytat za slovo a dát mu najevo, že se mýlí. Ve mně to naopak probouzí rozpaky, než satisfakci.

„To není ponte San Carlo, ale jen ponte Carlo,“ upřesnila jsem. „ Karel svatý nebyl, udělal toho sice hrozně moc, založil universitu a Nové Město, a taky hrad Karlštejn, ale to by na kanonizaci nestačilo. Navíc rád popíjel víno a měl čtyři manželky…takže byl všechno možný, jen ne svatý. Ikdyž na mostě, který dnes nese jeho jméno je těch svatých víc než dost a já jen doufám, že nikdo z vás nebude vyžadovat, abych je všechny vyjmenovala. To bychom tu stáli do zítra.“ 

Upozornila jsem je ještě, ať si dávají pozor na kabelky, batohy a obsah kapes, protože na mostě se častěji než jinde stává, že jsou turisté okradeni, což jsem jim vysvětlila tím, že kdysi se za použití této komunikace vybíralo povinné  mýtné,  zatímco dnes skupinka lidí, které se u nás  říká kapsáři, vybírá poplatek od turistů zcela náhodně.

Jedna pestře oděná žena s tmavou pletí a houfem dětí právě postávala poblíž a tak jsem jim zdůraznila, aby si dávali bacha, protože se rozhodně nejedná o komparsistku placenou státem zato, aby na mostě evokovala dávnou atmosféru nebo předváděla folklórní představení.

Takhle nějak to většinou vypadá, když se vydávám s turisty za zády na přechod snad nejslavnější pražské památky. V létě bývá na mostě tak hustý provoz, že člověk ani nemůže jít svým vlastním tempem, jen se vnoří do davu a nechá se unášet proudem lidských těl, který ho pak „vyplivne“ na druhém konci mostu, zpoceného, pomačkaného, ale šťastného, že to přežil. A pokud nebyl během toho neobvyklého lisovacího procesu okraden,  může se považovat za skutečného šťastlivce. Často se mi přitom uprostřed té tlačenice vybavuje rčení: jen pod tlakem vydává ze sebe člověk to nejlepší, tak jako oliva drcená v lisu vydává cenný olej.

 Největším hitem Karlova mostu je samozřejmě socha Jana Nepomuckého, na kterého si chce každý sáhnout, aby se mu splnilo přání. Občas se tam tvoří doslova fronty. Stát frontu na zázrak mi připadá docela legrační a vždy si přitom vzpomenu, že za minulého režimu se takové dlouhé fronty stály třeba u zelináře, a když přišly banány, byl to vlastně svým způsobem také zázrak.