Evropa jako potápějící se loď

Jestli se dá situace přirovnat k Titaniku nebo italské lodi Concordia, to nechám na vás, jisté je, že když se na jednom míste sejde několik různých národností, je z toho mela.  Tohle se seběhlo na jednom parníku po večeři.

Po večeři nastal kulturní program a pán s harmonikou začal procházet mezi stoly. Když zaslechl italštinu zastavil se u našeho stolu a spustil Ó sole mio.„Co je to za stereotypní zlozvyk? Jak se někde objevíme, každý spustí tuhle odrhovačku,“ zabručel trochu znechuceně italský tatík.

„Chtěl vám jen udělat radost a tak hraje něco typicky italského,“ bránila jsem harmonikářovu volbu.

„Radost by nám udělal spíš kdyby zahrál něco typicky českého,“ namítl. Požádala jsem harmonikáře o změnu repertoáru, načež on spustil Škoda lásky. Němci se hned chytili a zanotovali Rosemunda zatímco americký dentista se přidal slovy Roll out the barrels. 

„Ale to není typicky česká hudba,“ odporoval zase Ital, zatímco já trvala na tom, že je to opravdu česká písnička od českého skladatele Vejvody.

Nikdo mi nevěřil, najednou byli všichni zajedno, Seveřani a Jižani, Evropané i ti z ostatních kontinentů, vyměňovali si pochybovačné pohledy a mrkali na sebe, jakože ať si vykládám co chci, oni přece vědí své. Dívali se na mě jako na pětiletého caparta který tvrdí, že našel chybu ve výpočtech Einsteinovy teorie relativity.Podobně shovívavě se tvářili, když jsem jim pod Vyšehradem začala vyprávět, že na vyšehradském Slavíně je pohřben spisovatel Karel Čapek, který vymyslel slovo robot, a zdůraznila, že je docela pozoruhodné, když z celkem bezvýznamného slovanského jazyka, kterým mluví jen hrstka lidí, se nějaký výraz dostane do celosvětového úzu. 

„Je hezké vidět, jak jsou i malé národy hrdé na svou zemi a kulturu,“ řekl mi Američana tónem který naznačoval, že bych to vlastenectví neměla tak přehánět ve snaze zveličit význam rodné země. 

Nevím co to do mě vjelo, asi jsem byla za celý den utahaná, a tak jsem mu  začala vykládat že název dolaru je odvozen od našich tolarů. Sama jsem netušila, co jsem tím vlastně chtěla říct. Ostatním jsem pak  vyprávěla,  že jsme sice malý národ, ale po USA a bývalém Sovětském svazu jsme byli třetí země na světě, která měla vlastního kosmonauta ve vesmíru. 

Vzpomněla jsem si na heslo „Evropě to osladíme“, se kterým jsme převzali předsednictví Evropské unie a přesně v tom smyslu jsem pak směrovala další výklad. Zkoprnělým německým sousedům jsem předhodila, že mají sice krásná města jako Norimberk nebo Frankfurt, ale většinou jsou to jen kopie původních staveb, které nahradily po válce ty vybombardované, zatímco Praha je originál, kde téměř z každého kamene  mluví minulost.Kromě věží Emauzského kláštera, na které omylem svrhl bombu americký spojenec, dodala jsem jedovatě a šlehla pohledem po americkém dentistovi, kterému jsem také ještě vytknula, že americký pivovar Anheuser-Busch si v podstatě přivlastnil náš  Budweiser, což je poněmčený název piva z města České Budějovice. Američanův ohromený pohled jsem si vysvětlila jako projev pocitu viny, a tak abych ho utěšila připustila jsem, že s tím vlastně přišel  Němec Adolf Busch, který si tu značku v roce 1876 nechal patentovat ve Státech.

Při těch slovech jsem se obrátila na „echt bavoráka“  kterému jsem předhodila, že náš orloj je historicky hodnotnější, než ten jejich v Mnichově, na němž, jen tak mimochodem, mají sochu našeho Karla IV., protože byl císařem římsko-německým a tedy pánem velké části Evropy. A abych ho dorazila, dodala jsem, že Karel roku 1348 založil universitu, první ve střední Evropě, tedy ještě před tou jejich v Lipsku.

Pak jsem se otočila na  Švéda a vyčetla mu, že v Drottinghollmu mají stále ještě sochy Adriana de Vries, které za třicetileté války ukradli v Praze, nemluvě o Ďáblově bibli. Směrem k Dánům jsem utrousila, že oni sice Prahu nedrancovali jako Švédové, ale jen proto, že byli v pražských knajpách zpití na mol, takže od té doby máme rčení být opilý jako Dán. Pak jsem ještě dodala, že pokud mají dobré pivo, tak určitě jen díky tomu, že na počátku třináctého století se naše  princezna Dagmar provdala za jejich krále Valdemara a pravděpodobně si nějaký recept jak správně vařit chmelový mok přivezla z domova.

Když jsem usilovně přemýšlela, co bych vytkla Švýcarovi, plul parník právě kolem ministerstva obchodu,  a tak jsem zdůraznila, že ta pěkně osvícená kopule, kterou tak obdivují, je stejná jako ta slavná v Hirošimě, kterou vyprojektoval český architekt Jan Letztl. 

Japonci, kteří dosud téměř nepromluvili, začali nadšeně pokyvovat hlavami na výraz souhlasu, ale ostatní se na mě dívali jako na cvoka. A vlastně měli pravdu. Sama jsem netušila proč tak vyšiluju ale začínala jsem  chápat, proč se malé národy cítí utlačované a revoltují proti velmocem. A také mi došlo, že stykem s cizinci člověk nejen pozná odlišné kultury a různé národy, ale hlavně sám sebe.

Tak mě rozčílili, že jsem jim zapomněla vykládat o palindromu v souvislosti se založením Karlova mostu. Říká se totiž, že Karel si 9.července 1357 na radu astrologů přivstal, aby základní kámen položil ráno v pět hodin jednatřicet minut, což spolu s datem  vytváří vzestupnou a sestupnou řadu, tedy 135797531 První čtyři číslice jsou rok, devítka den, sedmička nahrazuje červenec, sedmý měsíc v roce, poslední číslice hodina a minuty. Pozpátku je to tedy stejná posloupnost jako zepředu, podobný fenomén v textu se nazývá palindrom, tedy věta, která se čte z obou konců stejně třeba Madam, I am Adam, Kobyla má malý bok nebo Roma tibi subito motibus ibit amor, nebo Signate signa temere me tangis et angis. Poslední latinská věta má být fiktivním rozhovorem mezi lvem a orlicí na staroměstské věži Karlova mostu a zaznamená „ukazuj se jako znamení na obloze, marně se mě dotýkáš a po mně toužíš. O letním slunovratu totiž lev na vimperku věže nad sochou svatého Víta vrhá stín na orlici a k tomu se vztahuje ta věta.

Škoda že jsem jim to neřekla, to by teprve čučeli, jak to tady v tý naší malý zemičce máme vymakaný