Palachův týden

Začátkem týdne jsme si připomněli výročí upálení Jana Palacha a  v tisku přečetli spoustu teorií i pseudoteorií o tom, zda to byl přehnaný pokus vyšinutého studenta jak upozornit na problémy země či uvědomělý hrdinský čin.

Tyhle úvahy přenechám jiným, protože skutečnost znal jen on sám.

Také jsem se vydala na Václavák abych jeho památku uctila. U pomníčku právě nějaká paní učitelka žákům vysvětlovala, že statečný student svým zoufalým gestem nejen protestoval proti vpádu cizích vojsk na naše území, ale hlavně chtěl vyburcovat národ k morální obrodě. Když jsem jí tak poslouchala napadlo mě, že je to smutné, když dnes o tom mladí už nic moc nevědí Po chvíli rozjímání jsem zamířila dolů k Můstku a nemohla jsem si nevšimnout, kolik je na tom našem nejslavnějším náměstí heren, kasín a masážních salónů.  Přímo z náměstí, takže se to nedá přehlédnout, vede ulice s několika nočními bary, jak se eufemisticky nazývají proslulé pražské bordely, před nimiž parkují luxusní limuzíny pro náročnější klienty a postávají černoši lákající cizince dovnitř, aby se tam „pobavili“ s prodejnými děv(k)ami.Přišlo mi to tak nějak málo pietní, vzhledem k tomu, že se to vše nachází jen pár  kroků od místa, kde se ten chudák upálil v naději, že změní svět k lepšímu a morálně obrodí národ. Ale asi jsem moc přecitlivělá.

Kličkovala jsem mezi prodejci drog a snažila se nezakopnout o těla povalujících se feťáků, kteří od nich už zřejmě nakoupili. Občas se na mě chlípně usmál nějaký přičmoudlík v domnění, že by ode mě mohl mnohem levněji mít to, co za tak nekřesťansky předražené ceny nabízejí ve zmíněných salónech.

Sem tam jsem zaslechla, jak někdo cizincům nabízí koruny za kurz výhodnější, než jaký jim dá oficiálně banka, což mi připomnělo slavnou éru vexláků nabízejících tuzexové bony. Já blbec myslela, že po Sametovce s nástupem volného trhu podobné ostudné fenomény vymizí. Jak jsem mohla být tak naivní.

U stánku s nápisem CHANGE se pár italských studentů  hádalo s dívkou za přepážkou, že je okradla. Umím trochu italsky a tak jsem z jejich vzrušeného křiku pochopila, o co jde: Na stánku bylo napsáno 0% provize, zatímco jim z obnosu byla stržena dost podstatná částka.  Na jejich námitky, že se jedná o státem podporovanou zlodějnu, jim prodejkyně valut odsekla, že když se jim to nelíbí tak ať sem nelezou a zůstanou doma, že proti té jejich italské mafii jsme tady u nás ještě moc slušní.

Na lavičce u stánku s klobásami sedělo několik zapáchajících bezdomovců s krabicovým vínem v ruce, a sprostě pokřikovali na kolemjdoucí. Chtěla jsem na to upozornit policistu, ale měl důležitější práci, protože právě dával pokutu za špatné parkování nějakému německému turistovi. Na jeho námitku že neparkuje, ale že jen zastavil, aby se policisty zeptal na cestu, protože myslel, že policie má lidem pomhat. Policista na to nereagoval a dál tvrdou rukou zákona vyžadoval peníze s tím, že pokud pachatel přestupku nebude vyžadovat stvrzenku, dalo by se to usmlouvat za míň.

U stánku s tiskovinami, kde jsem si kupovala lístek na metro, mě v záplavě nahých ženských těl na obálkách časopisů zaujal nápis oznamující kolik miliónů zase vytuneloval jeden náš politik. Málem mě z toho kleplo. Ne z těch nahých zadků a silikonových koz, už jsem si zvykla, že ženská nahota je v tržním hospodářství „povýšena“ na pouhý komerční prostředek ke zvýšení prodeje bulváru, ale protože jméno toho politika mi bylo nějak povědomé. Není to ten, který za minulých voleb lákal voliče na program založený na boji proti korupci?  A já blbec ho taky volila. Jak jsem mohla tak naletět!

Než jsem vlezla do metra, ještě jednou jsem se otočila směrem k soše svatého Václava, patrona naší země: „Kdy už se probudíš Vašku, a spolu s těma blanickýma rytířema konečně tady s tím bordelem něco uděláš?“

Pak mé oči sklouzly do míst, kde jsem na tu dálku spíš tušila, než viděla, Palachův pomníček a chtělo se mi zakřičet: „Jene, s tou morální obrodou jsi to myslel vážně? A kdybys to všechno viděl a věděl, udělal bys to znova?“