Já ano, ale přísahám, že to bylo spíš nedopatřením a nešťastnou shodou náhod. Při okruhu Islandem jsme totiž měli zastávku v Husavíku, což je malá zapadlá díra, kde je jen malý kostelík a továrna na zpracování ryb.
Hlavní atrakcí tohoto přístavního městečka, nebo spíš vísky, je proto whale watching, neboli výlety na moře spojené s pozorováním velryb. Většina naší turistické skupiny si tedy koupila lístek na loď, a těšila se na setkání s kytovci. Já kdysi tuhle kratochvíli zažila už v Norsku, takže jsem odmítla s vysvětlením, že bych blinkala.
Smáli se mi, ale já jim nechtěla kazit těšení a radost varováním, že to pozorování velryb zas tak velkolepě dopadnout nemusí. Po dvou hodinách houpání na vlnách zahlédnou v dálce mokrý velrybí hřbet, nebo dva, nějaký ten vodotrysk, a než stačí zaměřit foťák a cvaknout, bude po parádě.
A s tím blinkáním jsem zas tak moc nelhala-na velkých zámořských parnících jsem v pohodě a vydržím i několik dní, ale na malých houpajících se bárkách mi bývá špatně. To se mi stalo při lodním výletě u Kréty,v Egyptě, na Sicílii, na Sardínii, na Korsice, na Kypru i v Turecku, zkrátka Středomoří mám označkované a zmapované docela slušně. Jestli jednou budu psát paměti o svých cestách, mohla by se ta knížka jmenovat: Kde všude jsem blinkala.
Ale zpět na Island.
Tam jsem neblinkala, ikdyž skoro.
Hned to vysvětlím.
Když jsme zamávali lodí odvážející naše spolupoutníky, nás pár, co jsme zůstali na břehu, jsme se rozešli po svých. Po návštěvě kostelíku a zmíněné továrny na zpracování ryb jsem zjistila, že tu není už nic jiného k viděn, a tak jsem se toulala jen tak nazdařbůh úpravnými uličkami s hezkými vilkami. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, přede mnou stál veliký dřevěný penis, který se tyčil před jedním domkem ,jako nějaký indiánský totem. Nechtěla jsem věřit svým očím, ale pak mě napadlo, že takhle tu třeba označují veřejné domy-vždyť námořníci a lovci velryb se museli nějak odreagovat. Po bližším průzkumu jsem ale zjistila, že je to falologické muzeum (Hi? Íslenzka Re?asafn) - největší kolekce penisů na světě. Vystavuje se zde 280 reprodukčních orgánů, které náležely příslušníkům 93 živočišných druhů. Penzionovaný učitel dějepisu Sigur?ur Hjartarson založil svou sbírku v roce 1974, když dostal bič upletený z býčího pohlavního orgánu. V roce 1997 otevřel v Reykjavíku veřejné muzeum, které pak v roce 2004 musel kvůli vysokým nájmům v centru města přestěhovat do vesnice Húsavík. Jeho cílem je shromáždit penisy všech savců žijících na Islandu. Exponáty získává převážně od řezníků a velrybářů, konzervuje je sušením či nakládáním do formaldehydu. Největším vystaveným exemplářem je falus plejtváka obrovského, dlouhý 170 cm a vážící 70 kg, naopak nejmenším je pyjová kost křečka měřící dva milimetry. Od roku 2011 je majetkem muzea také lidský penis, který muzeu odkázal věrný fanoušek. Ačkoliv jak mi majitel svěřil, kontaktovalo ho už mnohem více mužů, kteří projevili přání, aby po až umřou, byl jejich pohlavní orgán vystaven v muzeu, a mnozí to prý i sepsali ve své závěti.
Ach ti muži!
Muzeum vystavuje také umělecké předměty, jako jsou stínidla na lampy zhotovená z býčích šourků, jelení pyje proměněné ve vycházkové hole nebo dřevěné penisy, které vyřezává sám majitel. Atrakcí je stříbrné sousoší znázorňující 15 mužských ozdob, vytvořené na počest islandských házenkářů, kteří získali stříbrné medaile na pekingské olympiádě (hráči však popřeli, že by stáli modelem). Muzeum vystavuje také pohlavní úd elfa, žádnému z návštěvníků se jej však dosud nepodařilo spatřit, protože elfové jsou jak známo neviditelní. Kdyby nebyla taková zima, tak bych tam určitě nelezla, ale neměla jsem vlastně kam jít a co dělat.
Při zakoupení vstupenky jsem dostala dokonce velmi precizně zpracovaný katalog-majitele potěšilo když jsem na jeho otázku sdělila, z jaké dálky jsem, a on mi na oplátku sdělil, že 60% návštěvníků jsou ženy, což jsem si ostatně ověřila během prohlídky. U většiny exponátů byly uvedeny nejen hlavní parametry, tedy rozměry a váha, ale také místo, kde byl uloven, a jakým způsobem byl zpracován. U exponátů naložených v lihu, se mi však začal trochu bouřit žaludek. Kdo viděl v přírodopisném kabinetu vybledlá embria vznášející se v podivném roztoku jistě pochopí. Že bych k seznamu míst kde jsem blinkala přidala i falologické muzeum?
Radši jsem vypadla na čerstvý vzduch, a když jsem pak zbytku výpravy líčila, co všechno jsem viděla, docela mi záviděli. Na oplátku mi vyprávěli, že na lodi byla hrozná zima, a z pohupování na rozbouřených vlnách hned čtyři účastníci zájezdu šli nakrmit ryby-ekvivalent blinkání. Ne že bych byla škodolibá, ale docela mě potěšilo že to byli právě ti, co se mi nejvíc smáli. Závěr byl, že sice pár velrybích hřbetů zahlédli, ale ve srovnání s tím, co všechno jsem z kytovců viděla já, tak zblízka a podrobně, byl jejich zážitek minimální.
Ještě pro upřesnění- v roce 1212 bylo muzeum přestěhováno zpět do Rekjavíku, a tam je toho přece k vidění víc, takže, pravděpodobnost, že jako já jen tak náhodou narazíte na muzeum penisů, není tak velká. Ale já tehdy v tom Husavíku skutečně moc jiných alternativ, kam v té zimě zapadnout, neměla, budiž mi to omluvou. A tak můžu své vyprávění uzavřít slovní hříčkou, že v malé islandské díře jsem viděla největší falus, na který jsem kdy narazila.
Teda zatím.
A na závěr, abyste viděli, jak je pan majitel akurátní, jak vědecky k tomu přistupuje a jakým tempem se jeho sbírka rozrůstá, přikládám seznam z doby, kdy jsem muzeum navštívila. Protože údaje uvedené na začátku jsou z roku 2015, takže je možné, pokud si tam letos zajedete, bude to více. Zejména pokud mezitím zesnul někdo z těch pánů, kteří muzeu odkázali své přirození. Kdo neovládá angličtinu tak stručný překlad:
Počet exemplářů a druhů ke dni 1.2. 2011
sekce věnovaná domácí-tedy islandské? fauně:
velryby 55 exemponátů 17 druhů
polární medvěd 1 exemplář 1 druh
tuleni a mroži 36 vzorků 7 druhů
suchozemští savci 118 exponátů 20 druhů
jiné - okouník mořský okoun 2 exempláře 1 druh
mezisoučet 212 exemplářů 46 druhů
národopisná sekce 23 kusů 19 druhů
zahraniční sekce 41 kusů 27 druhů
celkem 276 kusů 92 druhů
