Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jaro je tady

10. 04. 2018 12:54:12
Začalo jaro a s ním, jako se pravidelně každý rok navrací tažní ptáci, se do Prahy začaly sjíždět studentské skupiny. A protože mým hlavním pracovním jazykem je italština, mám s mladými Italy dlouholeté zkušenosti.

Každý rok touhle dobou k nám začínají houfně jezdit školní zájezdy. Praha totiž představuje jednu z nejoblíbenějších destinací, kam italské školy své žáky posílají na vzdělávací zájezdy, takzvané viaggi di istruzione. Děti to ale většinou pojímají po svém a zcela jinak, takže více než po památkách chodí po diskotékách. Po celonočním řádění jsou pak všichni tak vyčerpaní, že spíš než viaggi di istruzione to vypadá jako viaggi di distruzione - distrukce nejen žáků samotných, ale i průvodkyň a profesorů, kteří je doprovázejí.

Když se pak zcela zbytečně snažím zaujmout polospící děti výkladem o krásách Prahy, uvědomuji si hlubokou tragiku známého úsloví marnost nad marnost. Ukočírovat bandu padesáti výrostků, kteří usínají za chůze, opravdu není žádná legrace. Už jen dostat je z autobusu je výkon téměř nadlidský. Když vidím, jak se za mnou unaveně táhne hejno bledých nevyspalých tváří, připadám si jako Michael Jackson v klipu k písni Thriller a zdá se mi, že pražskými ulicemi vláčím skupinku zombies.

Ale má to i výhody. Děti nějaké sáhodlouhé výklady nezajímají, nebo spíš nejsou schopné je vnímat, takže průvodce nemusí tolik mluvit. Pokud ovšem vedle nestojí profesor, který mě navzdory očividnému nezájmu znuděných adolescentů nezačne nutit, abych jim povyprávěla ještě o defenestraci, třicetileté válce a sukcesi přemyslovských panovníků. A tak zatímco já se snažím přiblížit dětem naše složité dějiny, jejich otrávené a zamračené ksichtíky mi jasně naznačují, abych jim dala pokoj a ty kecy si strčila někam.

Vzhledem k tomu, jak jsou v módě horory a filmy plné násilí bývají kasovními trháky, je zarážející, že italské žáky mé líčení českých dějin, plných bratrovražd a krve, ani moc nezajímá. Věrna pedagogickým zásadám, že děti je nutné zaujmout, snažím se jim totiž naši minulost vylíčit jako jeden velkej drasťák. A vlastně ani nemusím moc přehánět: Ludmila kterou uškrtí snacha, Václav kterého zabije vlastní brácha, vyvraždění Slavníkovců...samé krváky a rodinné tragédie... A přesto u toho ti italští hajzlíci zívají. Snad proto, že jsou na podobné věci zvyklí už odmalička, jejich dějiny nejsou o moc mírumilovnější: Messalina, Borgia nebo Nero, který nechal zavraždit vlastní matku a vypálit Řím... taky nic moc.

Když tak někdy pozoruju, jak jsou těmi poznávacími cestami znudění, často přitom vzpomínám na školní výlety naší generace. Když jsme jeli starým rozhrkaným autobusem na jednodenní zájezd na horu Říp, bylo to pro nás obrovský vzrůšo. V chlebníku svačinu a termosku s čajem, a pokud nám rodiče dali pár drobných na nějaký suvenýr, byli jsme na vrcholu blaha.

Na rozdíl od nás se mladí Italové dostanou letecky na několik dní do ciziny, spí v poměrně dobrých hotelech, mají teplé jídlo v restauraci, na diskotékách utrácí večer spoustu prachů a ještě se ofrňujou a pořád se jim něco nelíbí. To je dneska mládež, říkám si někdy a vzpomínám, že stejně tak se o nás kdysi vyjadřovala starší generace. Holt, ono se všechno pořád opakuje, jen pokaždé trochu jinak.

Autor: Libuse Palkova | úterý 10.4.2018 12:54 | karma článku: 18.24 | přečteno: 884x


Další články blogera

Libuse Palkova

Hysterie kolem sirotků

Muži rádi hysterii přisuzují jenom ženám, aby ne, když je to od slova hystera, čili děloha. Ale množství článků převážně mužských autorů, o syrských sirotcích, které se tu na nás valí dokazují, že hysterický lze být i bez dělohy.

19.9.2018 v 10:55 | Karma článku: 11.30 | Přečteno: 1007 | Diskuse

Libuse Palkova

Parohy jako umělecké dílo

Mohou být parohy, rýč nebo vysavač považovány za umělecký artefakt? A proč ne? Na vernisáži Pavla Holečka, o které jsem vás informovala v předchozím blogu, najdete kromě hracích obrazů a soch i tyhle zdánlivě obyčejné předměty.

18.9.2018 v 16:25 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 548 | Diskuse

Libuse Palkova

Hrací obrazy

Na Kladenském zámečku máme hrací obrazy. Ne ve smyslu, že si s nimi můžete hrát, ale hrát na ně, jako na hudební nástroje. Když se to umí, tak vydávají tóny celkem příjemné. A kdyby jen hrací obrazy, my tu máme i hrací skulptury.

17.9.2018 v 16:48 | Karma článku: 11.46 | Přečteno: 617 | Diskuse

Libuse Palkova

My Prahu nedáme, radši ji zbouráme

Toto heslo už dávno neplatí, primátorka Adriana Krnáčová jedná přesně opačně, ale abychom jí nekřivdili, už i před ní šlo vedení města ochotně na ruku zahraničním investorům, kteří občas "za hubičku" získali lukrativní pozemky.

14.9.2018 v 17:20 | Karma článku: 16.50 | Přečteno: 1115 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Zíma

Kdo vlastně vládne na Pražském hradě.

  Když dnes a denně slyšíte vtipy o poměrech na Pražském hradě, dřív nebo později dojdete k znepokojivému zjištění, že vlastně nevíte, co se za jeho zdmi v současných týdnech děje.

19.9.2018 v 18:57 | Karma článku: 13.00 | Přečteno: 253 |

Václav Poddaný

Pojďme schovat problémy za 50 migrantů z Afriky

Hra s názvem: ,,50 malých černoušků" aneb jak se v republice schovávají problémy pod problémy, může pomalu začít :)

19.9.2018 v 16:32 | Karma článku: 24.14 | Přečteno: 595 | Diskuse

Michal Pohanka

Mrčení jehňátek

Aneb "Život je tak trapný, Bože, jak uprdnutí u soulože," jak praví úspěšný český básník Krchovský. Aneb blogující břídil opět v akci...

19.9.2018 v 16:24 | Karma článku: 7.49 | Přečteno: 238 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Nedělejte z nás pitomce a řekněte, kolik jim je. Zasloužíme pravdu a fér hru!

V případě přijetí sirotků je, zdá se, největším problémem, že se nám neříká pravda. A přitom, my jsme dávno zvyklí se v pravdách pohybovat a taky pravdu říkat. Lže se nám o věku "dětí". Mlží se, nám se tohle nelíbí, nejsme pitomci

19.9.2018 v 14:38 | Karma článku: 22.73 | Přečteno: 1424 | Diskuse

Antonín Mareš

Historie vývoje Českého národa za posledních 100 let.

Náš národ procházel velkými dějinnými zvraty od obnovení své samostatnosti v roce 1918 až po dnešek. V roce 1918 vzniká naše Československá republika. K tomu dochází po 300 letech,

19.9.2018 v 14:33 | Karma článku: 4.96 | Přečteno: 147 | Diskuse
VIP
Počet článků 601 Celková karma 18.86 Průměrná čtenost 1449

Mým krédem je žij a nech žít, a  pokud nejde o život, nejde o nic. Přála bych si, aby k sobě lidé byli více tolerantní a vstřícní.Myslím že když člověk s něčím nesouhlasí, nemusí to proto hned odsuzovat.

Vyšly mi tři knížky: Za chlapem a tramvají neběhej, za pět minut je tu další, Italská invaze v Praze a Recept na šťastný den, čtvrtou mám už v počítači a pátá se mi rodí v hlavě.





Najdete na iDNES.cz