Jaro je tady

Začalo jaro a s ním, jako se pravidelně každý rok navrací tažní ptáci, se do Prahy začaly sjíždět studentské skupiny. A protože mým hlavním pracovním jazykem je italština, mám s mladými Italy dlouholeté zkušenosti.

Každý rok touhle dobou k nám začínají houfně jezdit školní zájezdy. Praha totiž představuje jednu z nejoblíbenějších destinací, kam italské školy své žáky posílají na vzdělávací zájezdy, takzvané viaggi di istruzione. Děti to ale většinou pojímají po svém a zcela jinak, takže více než po památkách chodí po diskotékách. Po celonočním řádění jsou pak všichni tak vyčerpaní, že spíš než viaggi di istruzione to vypadá jako viaggi di distruzione - distrukce nejen žáků samotných, ale i průvodkyň a profesorů, kteří je doprovázejí.

Když se pak zcela zbytečně snažím zaujmout polospící děti výkladem o krásách Prahy, uvědomuji si hlubokou tragiku známého úsloví marnost nad marnost. Ukočírovat bandu padesáti výrostků, kteří usínají za chůze, opravdu není žádná legrace. Už jen dostat je z autobusu je výkon téměř nadlidský. Když vidím, jak se za mnou unaveně táhne hejno bledých nevyspalých tváří, připadám si jako Michael Jackson v klipu k písni Thriller a zdá se mi, že pražskými ulicemi vláčím skupinku zombies.

Ale má to i výhody. Děti nějaké sáhodlouhé výklady nezajímají, nebo spíš nejsou schopné je vnímat, takže průvodce nemusí tolik mluvit. Pokud ovšem vedle nestojí profesor, který mě navzdory očividnému nezájmu znuděných adolescentů nezačne nutit, abych jim povyprávěla ještě o defenestraci, třicetileté válce a sukcesi přemyslovských panovníků. A tak zatímco já se snažím přiblížit dětem naše složité dějiny, jejich otrávené a zamračené ksichtíky mi jasně naznačují, abych jim dala pokoj a ty kecy si strčila někam.

Vzhledem k tomu, jak jsou v módě horory a filmy plné násilí bývají kasovními trháky, je zarážející, že italské žáky mé líčení českých dějin, plných bratrovražd a krve, ani moc nezajímá. Věrna pedagogickým zásadám, že děti je nutné zaujmout, snažím se jim totiž naši minulost vylíčit jako jeden velkej drasťák. A vlastně ani nemusím moc přehánět: Ludmila kterou uškrtí snacha, Václav kterého zabije vlastní brácha, vyvraždění Slavníkovců...samé krváky a rodinné tragédie... A přesto u toho ti italští hajzlíci zívají. Snad proto, že jsou na podobné věci zvyklí už odmalička, jejich dějiny nejsou o moc mírumilovnější: Messalina, Borgia nebo Nero, který nechal zavraždit vlastní matku a vypálit Řím... taky nic moc.

Když tak někdy pozoruju, jak jsou těmi poznávacími cestami znudění, často přitom vzpomínám na školní výlety naší generace. Když jsme jeli starým rozhrkaným autobusem na jednodenní zájezd na horu Říp, bylo to pro nás obrovský vzrůšo. V chlebníku svačinu a termosku s čajem, a pokud nám rodiče dali pár drobných na nějaký suvenýr, byli jsme na vrcholu blaha.

Na rozdíl od nás se mladí Italové dostanou letecky na několik dní do ciziny, spí v poměrně dobrých hotelech, mají teplé jídlo v restauraci, na diskotékách utrácí večer spoustu prachů a ještě se ofrňujou a pořád se jim něco nelíbí. To je dneska mládež, říkám si někdy a vzpomínám, že stejně tak se o nás kdysi vyjadřovala starší generace. Holt, ono se všechno pořád opakuje, jen pokaždé trochu jinak.