Tím spíše je zarážející, jak vehementně se blogerka a ekonomka paní Šichtářová pustila do lékaře, který se údajně velmi agresivně a arogantně zachoval k pacientce, která chtěla zůstat se dítětem na Jipce.
Netroufla bych si, jako paní Šichtářová, posuzovat situaci, u které jsem nebyla osobně a nevím tudíž, jestli ta paní lékaře nevyprovokovala, jestli naopak nebyla agresivní ona. Většinou se zastávám žen, ale v tomto případě by byla skutečně opatrná. Paní Šichtářová například tvrdí, že vzhledem k tomu, že matka odmítající odejít byla v šestinedělí, měl k ní lékař být ohleduplnější a brát na to ohled.
Já si říkám, jestli by to nemělo být i naopak, vzhledem k notoricky známému přetěžování lékařů, o čemž svědčí i výše citovaný příklad nemocnice v Mělníce. Dlouho se mluví o nedostatku lékařů, , kteří musí sloužit časté přesčasy, a díky špatné ekonomické situaci nemocnic musí často řešit nejrůznější problémy, by se mělo uvážit, že i on mohl být prostě jen přetažený a unavený, a tak zareagoval jinak, než by reagoval v normální situaci, kdyby byl odpočatý a nebyl ve stresu. Být lepší finanční situace nemocnic, možná by se i podobné situace daly řešit jinak, třeba poskytnutím místa pro rodiče, které chtějí být se svým dítětem. Ale odsuzovat hned lékaře pro aroganci-i to mi přišlo trochu arogantní. od někoho, kdo tam nebyl. Občas čteme o mnohem závažnějších pochybení ve zdravotnictví, ale tak hysterický blog vyzývající téměř k lynčování daného lékaře, jako v tomto případě, tu už dlouho nebyl.
Kdyby ekonomové dělali to co mají, místo aby se stavěli do role osvícených kritiků a radili lékařům co mají a co nemají, tak by možná ekonomická situace u nás mohla vypadat jinak.
A ještě jedna zprávička mě minulý týden zaujala-irácká matka, kterou naše policie zastavila při pokusu dostat se do Německa, se konečně po několika měsících shledala se svými syny. Mladšímu byly pouhé tři roky, a spolu s třináctiletým bratrem byl převaděči úspěšně dopraven do Německa, což se zbytku rodiny-tedy matce s otcem a s dcerou, už nepodařilo a zůstali na našem území. Jaké asi bylo zoufalství matky, když několik měsíců nevěděla, co s jejími syny je. Ve srovnání s matkou z výše zmíněného případu, která věděla, že dítě nechává v odborných rukou lékařů v nemocnici, tedy na bezpečném místě, je to situace nesrovnatelná.
Z ubytovny, kam byl zbytek irácké rodiny převezen, se snažili české úřady přesvědčit, že těm dvěma hochům jde o život, ale nebyli vyslyšeni. Chlapci prý několik týdnů trávili na nádraží, v zimě a o hladu. Nevím co by paní Šichtářová poradila této matce-asi aby vyškrábala policistům a pracovníků ubytovny oči za to, že ji za jejími syny nechtěli pustit? Někdy řešíme prkotiny a považujeme je za neštěstí aniž bychom si uvědomili, co je skutečné neštěstí a jak vypadá. Ale před tím někteří radši zavírají oči..
