Vzhledem k nedávnému skandálu s arabským vandalem , který počmáral jednu ze soch na Karlově mostě, se mi vybavila dávná vzpomínka
Jednou jsem jako tlumočnice doprovázela jihokorejského novináře. Jmenoval se pan Chou a měl o Praze napsat reportáž pro nějaký prestižní časopis. Když jsme byli na mostě, byl nadšen nejensochami, ale i panoramatem Malé Strany s Hradčanami v pozadí, a tak požádal nějakého kolemjdoucího, aby nás spolu vyfotil. Ten ale zřejmě neuměl anglicky, protože když k němu Korejec zamířil s prosbou o snímek, začal před ním couvat, jakoby se ho bál. Zvedl ruce na znamení toho, že s tím nechce mít nic společného a odmítavě vrtěl hlavou.
Pan Chou nedokázal pochopit, že by mu někdo odmítl takovou maličkou laskavost jako je stisknutí spouště a tak k němu pořád natahoval ruku s foťákem a nepřestával se usmívat. Tlusťoch ho začal obcházet jako by se ho štítil a jen zabručel: „Já ti nerozumím šikmoočko, dej mi pokoj.“
„On jen chce, abyste nás vyfotil,“ uklidnila jsem ho, ale on se na mě ani nepodíval a odsekl.
“Jo třeba má ten krám rozbitý a pak ještě řekne, že jsem to udělal já a bude po mně za chtít prachy na opravu.“
Chtěla jsem mu podobným tónem odseknou, že ten „krám“ je nejnovější produkt špičkového výrobce fotoaparátů, a že ten „šikmoočka“ je univerzitní profesor a vede prestižní korejský časopis, takže jakožto profesionální fotograf a šéfredaktor nebude mít žádný levný šmejd. Korejec se nepřestával usmívat, až mu šikmé oči téměř mizely mezi obočím a kulatými tvářemi a vyžadoval, abych mu přeložila, co ten pán říkal.
„Prý moc pospíchá,“ zalhala jsem s pocitem, že jsem zachránila pověst Čechů jakožto dobrosrdečných Slovanů. Proč by si v tak daleké cizině jako je Jižní Korea měli myslet, že jsme zemí nevychovaných hulvátů?
Pan Chou jen pokýval hlavou, jako že to chápe, a snažil se odchytit dalšího chodce. Ten ale asi opravdu pospíchal, tvářil se hrozně ustaraně a ani nezpomalil, takže usměvavého novináře málem srazil na zem. Zamračeně po nás šlehl očima, jako co tam překážíme a zmizel rychlostí prolétávajícího Supermana.
Ani tento neúspěšný pokus o sblížení s „přátelskými“ domorodci však panu Chou nedokázal vzít z tváře laskavost a vřelost. Připadal mi jako malé dítě, které nechápe, že svět není plný jen hodných tet a strýčků.
Teprve na třetí pokus se mu podařilo zastavit manželský pár. Paní se netvářila příliš nadšeně, ale její muž se ochotně ujal role fotografa a lámanou angličtinou nás dirigoval kam se máme postavit, aby Hradčany za našimi zády vynikly v celé své majestátní kráse. Když nám foťák vracel, pan Chou mu s rozzářeným úsměvem dlouze děkoval a uctivě přitom několikrát uklonil hlavou nejen směrem k němu, ale i k jeho manželce. Ta se jen kysele zašklebila, chytila manžela za paži a vlekla ho pryč.
„Prosím tě, aby ses kvůli nim nepodělal, zmalovaná blondýna se starým chlapem, a rákosníkem k tomu, to bude nejspíš nějaká šlapka se zákazníkem, a ty kolem nich poskakuješ jako kašpárek.“
„Chtěl jsem jen vyhovět, aby viděli, že my Češi jsme přátelský národ,“ bránil se pán chabě a bez diskuzí se nechal odvlékat.
„Ale nekecej, já dobře viděla, jak jsi na tý couře mohl oči nechat!“ odsekla, a pak se po nás ještě jednou otočila a sjela nás jeduplným pohledem.
V Jižní Koreji se takové pohledy možná díky kulturním odlišnostem interpretují jinak, a nebo byl pan Chou tak taktní, že nechtěl dát nic najevo, nevím. Dál se usmíval a žasl nad krásami Prahy, ale mně bylo po zbytek dne všelijak.
I takový obrázek někdy našinci dokážou cizincům předvádět, ale naštěstí jen výjimečně.
