Jak proběhlo mé rozloučení s italskými turisty, velmi čilými důchodci a hluboce věřícími, které jsem doprovázeli při jejich putování po vlastech českých-dokončení
Samozřejmě když jsem ráno přijela do hotelu, začal mi padre Giuseppe hned vyčítat, že jsem zapomněla v restauraci požádat, aby jim k večeři dali dostatek chleba a vodu, číšník mi zas jedovatě předhodil, že se v tom jídle stejně jen povrtali a skoro všechno nechali na talířích, takže bylo zbytečné, že to tam chudák kuchař celý večeř přihřívali. Jako už tolikrát jsem si umiňovala, že tohle je moje poslední skupina a od příštího týdne si hledám jinou práci.
Když jsme o chvíli později na Pohořelci vystupovali z autobusu s úlevou jsem konstatovala, že neotvírají zavazadlový prostor, aby jako včera vyndali demižony s vínem a šunku s úmyslem donést pohoštění do arcibiskupského paláce. Návštěva u pana kardinála byla příjemná a dokonce jsem se nechala spolu se skupinkou vyfotit, u velvyslance jsme byli přijati velkolepě a také to, že jsme měli rezervovanou kapli svatého Václava pro soukromou mši byla dost neobvyklá záležitost a byla jsem ráda, že jsem si tam mohla všechno pořádně zblízka prohlédnout. Občas pro nás PIS nebo svaz průvodců pořádají doškolování, během nichž se dostaneme i na místa, která nejsou běžně dostupná, ale tohle bylo něco docela jiného.
Prostorem kaple se nesla slova, která padre se slavnostním výrazem předříkával, a prostá důstojnost s jakou ostatní prováděli předepsané rituály mě chvílemi skoro dojímala. Vytvářelo to zvláštní téměř magickou atmosféru. Abych se nenechala příliš unést, začala jsem si prohlížet kameny, kterými jsou obložené stěny kaple, a snažila se určit o jaké druhy se jedná. Ametyst a jaspis jsem poznala bezpečně, ale váhala jsem mezi chalcedony, acháty a karneoly, nejasně jsem si pamatovala, že karneol je barevná variace achátu, jak mi kdysi kdosi upřesnil a já si teď vyčítala, že jsem se večer nepodívala do nějaké příručky pro mineralogy, abych si to ujasnila. Padre si zřejmě můj soustředěný výraz vysvětlil po svém, netušil, že místo o nadpozemských věcech dumám o šutrech, možná zadoufal, že mě svým pokorným rozjímáním přiměli přehodnotit mé antiklerikální postoje a že do lůna církve získal další pobloudělou ovečku.
Nakonec mě, ateistku obhajující kacířské Husity, přece jen vzali na milost, protože jsem, ač zcela nevědomky a spíše náhodně, v jejich očích velice zabodovala, když jsem jim navrhla návštěvu pražského Jezulátka. Vlastně já to nenavrhla, jen jsem vyjádřila podiv, že když jsou tady na návštěvě nábožensky významných míst, nemělo by Bambino di Praga chybět. Přestože už byli všichni unavení, okamžitě ho chtěli vidět a někteří vytýkali otci Giuseppovi, jak mohl tak důležitou památku při plánování návštěvy Prahy opomenout. Bránil se tím, že je nechtěl fyzicky zničit s ohledem na náročnost jejich programu, ale tvrdil, že je sám rád, že jsem s tím nápadem přišla. Když jsme do kostela Pany Marie Vítězné dorazili a já viděla, jak navzdory únavě šťastní, že mohou na vlastní oči vidět zázračnou proslavenou sošku, začala jsem si říkat, že na té víře přece něco je, když jim dává sílu snášet útrapy dlouhé cesty a zůstat přesto usměvaví a vlídní. A oni si možná naopak začali říkat, že rozvedená ateistka je vlastně docela milá a nemusí být jen hodná pekla a ztracení, když jim ukázala Bambino di Praga. Možná jsme jakousi přirozenou cestou dospěli k tomu, že je jedno jestli je někdo katolík, protestant nebo ateista, křesťan, muslim nebo žid, hlavní je tolerance a schopnost nechat druhé žít a nevnucovat jim svůj názor.
