Když jsem vezla skupinku italských turistů, neobešlo se to samozřejmě bez přednásky o jídle a o tom, jak skvělá je jejich kuchyně
Padre Giuseppe mi se stejnou vážností, s jakou předtími odříkával slova motlitby, začal vyjmenovávat nejrůznější druhy těstovin: spaghetti, penne, rigatoni, orecchiette, bucatini, farfalle, pappardelle, lumache, tagliatelle, fettuccine …Říkal to tak procítěně, jakoby citoval Vergiliovy verše, a nezasvěcený by se při pohledu na jeho rozněžněný výraz mohl domnívat, že mi vyznává lásku… Chifferi, rigati, maccheroni, ravioli, fusilli, torti, lasagne, linguíne, tortellini… pokračoval zaníceně a jeho hlas přecházel do šepotu. Byl jako v extázi a mě napadlo, že kromě studia teologie musel absolvovat nějaké kursy vaření, protože na chlapa byl ten výčet skutečně obdivuhodný.
Dvě starší dámy mi pak začaly vysvětlovat, jak se liší tagliolini a tagliarelli, ale samy v tom asi neměly příliš jasno, protože se nějak nemohly shodnout a málem se pohádaly.
Doufala jsem, že to všechno co vynesli z autabusu, včetně láhví vína, snědí hned a tady, aby je nenapadlo to pohoštění propašovat do arcibiskupského paláce, až půjdeme na schůzku s panem kardinálem. Už jsem si představovala jak si uděláme piknik na letenské pláni, a nebo někde na magistrále uprostřed hustého pražského provozu…
Dorazili jsme do Prahy už za tmy a recepční mi hned dala najevo, že máme pořádné zpoždění. Také klienti bručeli, že jsou unavení a všichni se tvářili že je to moje vina. Neodpustila jsem si poznámku, že kdybychom se bývali nezastavovali v tom Táboře…
Když jsem je ubytovala, snažila jsem se co nejrychleji zmizet, ale padre mezitím stihl dojet nahoru do pokoje a seběhl zase dolů do recepce a začal si stěžovat, že v koupelně nemá bidet, aby mu dali jiný pokoj. Nechtěl věřit když recepční odpověděla, že žádný pokoj s bidetem nemají.
„Ať ze sebe nedělají žádný hogo fogo, já když byla v Itálii na dovolený, tak jsme bydleli v takový hrozný díře,“ začala mi vyprávět a výraz její tváře ve mně vzbudil podezření, že i kdyby nějaký pokoj s bidetem měla, tak ho mé skupině zatají, jen aby se pomstila za nepohodlí, jakého se jí v Itálii během dovolené dostalo.
„To záleží na tom kolik jste za ten zájezd zaplatila, samozřejmě že otřesné hotely se najdou všude.“
„No zaplatili jsme dost“ odporovala.
„Tak se na vás asi snažila napakovat ta cestovka a strčila vás do nějakého podřadného penzionu. Ale co budeme teď dělat s tím pokojem?“
Padre chvíli trpělivě poslouchal, jak se dohaduji s recepční, a ačkoliv nerozuměl ani slovo, přirozenou intuicí zřejmě pochopil, že bidet nebude. Požádal mě, abych alespoň zajistila, aby jim k večeři dali dostatek pečiva a vody. Nato recepční reagovala, že už asi žádné teplé jídlo nebude, když jsme přijeli tak pozdě, že budou mít jenom nějaký studený talíř.
Pospíchala jsem do jídelny, která byla hned vedle recepce a tam jsem zjistila, že její informace nebyla přesná, což mě utvrdilo v přesvědčení, že je to sadistka ventilující svou frustraci z nepodařené italské dovolené na všech Italech. Teplé jídlo kupodivu ještě bylo a vrchní si mi hned postěžoval, že mu volali z cestovky a oznámili, že máme zpoždění, a že kvůli nám tu budou přesčas. Stejně jako jeho kolega v Budějovicích se ke mně choval, jako bych snad přijela pozdě naschvál jen proto, abych mu znepříjemnila život.
Znovu jako tolikrát jsem si uvědomila, že průvodce je něco jako nárazník, izolační vrstva fungující mezi nejrůznějšími tlaky a bez trošky diplomacie to nejde.
Chápu problémy cestovky, recepčního, číšníků ale i stížnosti klientů a snažím se jen obrušovat hrany, smiřovat proti sobě stojící tábory, sbližovat opačné názory, vysvětlovat a vysvětlovat a vysvětlovat… Jenže toho večera jsem ze všeho byla tak unavená, že jsem stroze přerušila číšníkovy litanie a požádala ho, aby na stolech bylo dost pečiva a vody.
„Nejsme tu žádní blbci a tohle nejsou naši první Italové, paní průvodkyně, takže víme moc dobře, co máme dělat a nikdo nám nemusí radit,“ ohradil se uraženě.
“Já z vás blbce dělat nechci, jen vám tlumočím slova vedoucího skupiny, odsekla jsem, protože jsem už měla všeho fakt dost. Několikrát jsem skupince zopakovala, v kolik ráno vyjíždíme na okružku Prahou a jela domů, abych stihla poslední metro.
