Jedna Australanka nedávno přišla s nápadem, že by muži měli za kávu zaplatit víc, a hned to aplikovala ve své kavárničce. Chtěla tak upozornit na stále přetrvávající platovou nerovnost mezi muži a ženami
A protože muži víc vydělávají, přišlo jí prý normální, aby také víc platili. Nezavedla to jako povinnost, nic nevnucovala a na nikom nic nevymáhala, jen pověsila ceduli se zmíněným prohlášením na bar, a byla překvapená, že muži většinou skutečně dobrovolně zaplatili za kávu a jiné pochutiny vyšší cenu.
Připomnělo mi to, že před časem, hned po sametovce, na některých místech u nás také byly dvojí ceny a cizinci museli platit víc. Právě s odůvodněním, že mají vyšší platy.
Napadlo mě, jak by na podobnou kavárnu reagovali čeští muži. Nedávno jsem zde publikovala blog na podobné téma, tedy poukázala jsem na platovou nerovnost, a většinou to komentovali tak, že je to prý nesmysl, že nic takového neexistuje, stejně tak ohnivá debata se strhla kolem těžko vymahatelných alimentů pro samoživitelky. Anebo jak některým zdejším blogerům připadalo skandální, že ve Švédsku, aby se poukázalo na násilí páchané muži na ženách, se ženské rozhodly, že si udělají koncert jen pro sebe, mužští návštěvníci tam nebudou smět. Vzpomínám, jak nedávno v Evropském parlamentu polský poslanec pronesl velmi nelichotivou poznámku na inteligenci žen, a zatímco česká politička jen s úsměvem poslouchala a pokyvovala hlavou s výrazem: Jen si kecej blbečku, španělskou a italskou političku to doslova zvedlo ze židlí a zdálo se, že po dotyčném hodí sluchátka, a obě velmi ostře protestovaly. Jsou opravdu české ženy tak málo emancipované, přestože feministka je jedna z nejoblíbenějších nadávek některých zdejších mužů?
Nedávno jsem četla knihu The Republic of Burma Shave (Carnegie Mellon University Press, Pittsburgh 2001) Její autor Američan Richard Katrovas v Praze pobýval po určitý čas, vedl jazykové kurzy a oženil se tu, takže měl možnost poznat poměry, jaké u nás panují. Také on ve své knize vyjadřuje podiv nad tím, jak jsou české ženy, ale hlavně naše společnost, tolerantní k prohřeškům silnější polovičky lidstva. Tedy ne že by zmíněný autor byl nějaký vzorňák, sám dlouho lavíroval mezi svou bývalou americkou ženou a novou českou, ale přinejmenším si připouštěl nemorálnost svého chování.
Ve zmíněné knize uvádí, že to co je ve Státech považováno za podlé, je u nás považováno za běžné. Doslova říká, že americká exmanželka je produktem kultury, kde sice hodně mužů podvádí, ale když se to provalí, jsou odsouzeni in „biblical terms“, zatímco v Čechách je manželova nevěra přijímána se stejným klidem, jako většina ostatních nevyhnutelných životních katastrof.
„In American terms I´d been a cad, in Czech term I´d simply been a man“ říká na straně 127 zmíněné knihy. Tedy něco v tom smyslu, že v amerických poměrech by byl padouch, zatímco v těch českých, prostě jenom chlap.
A tak si říkám, až mi tu zas někdo bude lát, že jsem zatracená feministka, jen pro pouhé povzdechnutí, že ženská je taky jen člověk, že by se dotyčný možná divil, kdyby se setkal se skutečnou feministkou za zahraničí, a to co tu máme u nás, je jen takový vlažný odvar. Tak jako jsme i tu revoluci provedli sametově, myslím, že i české ženy, i ty zdánlivě emancipované, jsou spíš takové sametové feministky, než skutečné bojovnice.
