Při své práci průvodkyně a tlumočnice často vyslechnu názory lidí z různých zemí a je zajímavé, jak odlišně se navzájem hodnotí a kritizují. Tohle jsem například zažila nedávno na parníku.
„Němci jsou vždycky takoví rezervovaní a nafoukaní,“ naklonila se ke mně Italka, zatímco jsme si obě u bufetu nakládaly na talíř šunku, vajíčka s kaviárem a nějakou zeleninu.“Jak povýšenecky sedí pohromadě a baví se jen mezi sebou, jako by byli něco lepšího."
Chtěla jsem podotknout, že k nechtěné segregaci byli němečtí spolusedící donuceni jejím synkem, který automaticky zabral ty nejvýhodnější místa u okna, nemluvě o jazykové bariéře. Ale nepustila mě ke slovu: “ My jsme od Gardského jezera kam jezdí německých turistů spousta, takže o jejich mentalitě víme své…“ Spiklenecky na mě zamrkala a s významně pozdvihnutým obočím pokračovala:“Ale jak se trochu napijí, je po té jejich rezervovanosti. Nahlas zpívají, navzájem se překřikují a přitom ještě arogantně tvrdí, že hluční jsme naopak my Italové. Pche! My se umíme ze života radovat aniž bychom se museli opíjet a řvát jako oni. Němci zkrátka neumí být veselí přirozeně a srdečně jako my Italové.“Nic jsem na to neřekla a vrátila se ke stolu.
„Ti Italové jsou takový veselý a bezprostřední národ,“ pošeptala mi Němka poněkud ironickým tónem, sotva jsem se pustila do jídla. Všimla jsem si že přitom měla stejně významně pozdvihnuté obočí jako předtím Italka.
„A jak jsou hluční a upovídaní,“pokračovala s jízlivým úsměvem a nespouštěla oči z malého Itálka, který mezitím stačil převrhnout vázičku, vysypat obsah solničky po ubruse a pak začal bušit vidličkou do stolu.
„Loni jsme byli v Itálii na dovolené, a když jsem si chtěla na pláži v klidu číst, tak to prostě nešlo. Všichni se kolem všichni tak hlasitě bavili a smáli, že jsem se na knížku nemohla soustředit, a každou chvíli mi některé z těch jejich rozpustilých dětí vysypalo kyblíček písku na lehátko, pocákalo vodou, několikrát mě trefily balónem…jedno dokonce čůralo do písku přímo na pláži a žádná z těch italských matron ho nenapomenula.“
„Jo italský dětičky to je kapitola sama pro sebe,“ zabručel její manžel. U nás v Německu jsou takové malé děti takhle pozdě večer už doma v posteli. Ale v Itálii jich jsou i v jedenáct večer plné restaurace. A pamatuješ v Řecku nebo ve Španělsku?“ otočil se echtovní Bavorák na svou ženu. “To bylo namlich to samý, holt jiný kraj, jiný mrav, všechny ty středomořský národy jsou stejný. Já pořád říkám, že civilizovaná Evropa končí Alpami.“
