Navzdory titulu se jedná o čtení spíš pro ženy, pro muže jen v případě, že se rádi zasmějou. Chlapům kteří nemají smysl pro humor nadhled a ironii, a vše berou smrtelně vážně, se četba nedoporučuje.
Když se řekne pánský klub, představím si místnost s koženými křesly, ve kterých sedí džentlmeni pokuřující doutníky a popíjející whisky V dnešní době je to ale také eufemismus pro bordel. A tím není myšlen bordel jako nepořádek, ikdyž je fakt, že větší množství chlapů umí udělat pěkný čurbes, ale bordel jako nevěstinec. Zatímco v tom klasickém pánském klubu nejsou ženy, a když tak výjimečně, v tom druhém jich bývá hodně, ale ne jako návštěvnice, ale jako pracovnice, tedy v podstatě jako zboží. A v dnešní době finanční krize se tak může stát, že v takovém pánském klubu bude žen-pracovnic mnohem více než mužů-zákazníků.
Pánským klubem ale můžeme označit společenství mužů i v širším slova smyslu, tedy jakýkoliv spolek kde chlapi projednávají jen svoje záležitosti. Třeba ve virtuálním prostoru se jako černí rytíři na koních prohání skupinka misogynů snažící se šířit své faloratické myšlenky. Když se tam vyskytne nějaká ženská, která má tak drzé feministické požadavky a názory, jako že ženská je také jen člověk který si zaslouží ohledy a úctu, rozcupují ji tito rytíři na kusy. Tito misogynové nemají vždy brnění a černý plášť, občas se skrývají za fotkou úctyhodně vyhlížející babičky, nebo mladé krásné ženy, aby to vypadalo, že proti těm drzým feministkám stojí samotné ženy, a že ty asertivní potvory vyžadující třeba rovnost platů nebo alimenty pro opuštěné samoživitelky jsou skutečně zavrženíhodné.
Pánské kluby vznikaly odjakživa, protože muži, postrádající skutečně smysluplné poslání na tomto světě, jako je u žen rození a výchova budoucích generací, museli nějak zaplnit pocit prázdna a zbytečnosti nastupující po aktu zplození. Takže něco jako postkoitální syndrom. A tak vznikala bratrstva, společenství, náboženství, okultní spolky, kluby, templáři, zednářství, Kuklux-klan, armády- prostě bandy, ve kterých se chlapi zabývali něčím, čímkoliv, často imaginárním, co bylo tajemné, ostatním zapovězené, vymýšleli složité rituály a zasvěcovací cerimonie, tvořili hiearchie, a povyšovali se na vyvolené ochránce nedešifrovatelného tajemství, které umí dešifrovat jen oni, ne vždy s úspěchem, a musí ho strážit před ostatními a předávat dalším generacím vyvolených.
Nevidíte v tom tu zřejmou podobnost s poselstvím žen uchovávat ve svém těle tajemství spojené se zrodem nového života s jeho zrozením a udržováním?
Takže neberme chlapům jejich tajemná bratrstva, kluby, kroužky, spolky, náboženství, ale nesnažme se poukázat na plytkost a směšnost jejich her. Nepoukazujme na slabiny a nelogičnosti v těch jejich umělých konstruktech, které celá století doplňovali, přepisovali a vylepšovali tak, aby bratrstvo černé kočičí pracky mohlo být lepší než spolek přátel červeného kohouta nebo kruh tajemných rytířů.
Něco ve smyslu-neberte lidem jejich písně, ale nenuťte je, aby je zpívali.
Konec konců kdo si hraje nezlobí-ačkoliv občas, když to kluci přeženou, tak je průšvih.
A všechny ty války v minulosti jsou toho jen důkazem.
