Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

To je furt dokolečka

4. 08. 2017 22:24:45
Koloběh života, kolo věčnosti, začarovaný kruh...to vše mě napadá když při svém povolání průvodkyně musím pořád dokolečka opakovat stejné věci-jako kolovrátek

Jednou jsem ve Zlaté uličce marně dávala dohromady skupinky studentů. Vlastně studenti tam byli, ale jejich pedagogický dozor chyběl. „Tak kde jsou ti vaši profesoři!“ vyjela jsem na kluky. „Jestli nebudeme včas dole u autobusu, bude muset odjet a vy pak budete čekat další půl hodiny než se vrátí,“ vyhrožovala jsem, ale nijak to na ně nezapůsobilo.Nejspíš mi nevěřili.

Signora, siamo qua,“ ozval se radostný hlas jednoho z profesorů. Měl v ruce nějakou igelitku a zřejmě ho ani v nejmenším netrápilo, že má zpoždění. Jak můžu od těch kluků čekat, že budou dochvilní, když jim páni profesoři sami dávají takový zářný příklad? Snažila jsem se to přelévající se stádo přepočítat, pořád jich ještě několik scházelo. Ale ať si je spočítají profesoři sami, škola jim neplatí výlet do Prahy proto, aby si užívali s českými holkami a na zaplašení výčitek svědomí pak nakupovali dárky pro své manželky. Mají se přece o své svěřence starat.

Prof, je nám zima,“ stěžoval si jeden z žáků a tvářil se vyčítavě, jako bych za to mohla já nebo oslovený učitel. „Prof, musíme jít ještě půl hodiny pěšky,“ oznamoval učiteli novinku další žák tónem, jakým se oznamují přírodní katastrofy.

„Cože, autobus sem pro nás nepřijede?“ vytřeštil se prof stejně jako předtím jeho svěřenci. Když překonal šok, který mu ta informace způsobila, začal mě přesvědčovat, abych nebyla tak neústupná. Zřejmě ani on nepochopil, že na cestě pěšky netrvám proto jen tak z legrace, ale že to jinak prostě nejde.

„Vidíte snad nějakou příjezdovou cestu?“ vybuchla jsem. Jak mě rozčiluje když musím stokrát opakovat to samé. Přitom dobře vím, že právě to je jedna z konstant průvodcovské práce. Pokusila jsem se proto ovládnout a trpělivě mu začala říkat to, co jsem předtím dětem, tedy že dole není parkoviště, ale jen místo k stání, a že když tam nebudeme včas, policisté řidiče pošlou pryč.

„Paní průvodkyně, řekněte laskavě těm svým zvířatům, že tady nemůžou házet vajgly,“ ozval se zase pracovník Správy pražského hradu. Kroutil přitom nesouhlasně hlavou a ukazoval na nedopalky na zemi, což považoval zřejmě za dostatečně výmluvná gesta, díky nimž by ta „zvířata“ měla pochopit, jak je jimi znechucen. Kluci to však nepochopili a nebo jim to bylo fuk.

Zato mě to nakrklo a najednou jsem pocítila potřebu je bránit. Ne že by mi nějak přirostli k srdci, ale těch nedopalků bylo na zemi tolik, že je logicky nemohla vyprodukovat jen moje skupinka a musely se tam nahromadit za celý den. Tak proč ten dědek buzeruje právě „moje děti?“

„Co chce ten pán?“ ptali se kluci. Jeden, který ho zřejmě považoval za vexláka, mu začal napůl italsky, napůl anglicky vysvětlovat, že žádná Eura měnit nebudou, protože už skoro celé kapesné utratili den předtím na diskotéce. Když viděl, že mu děda nerozumí, přešel na pantomimu.

„Nechybí ještě jeden váš kolega?“ zeptala jsem se profesora podrážděně.

„Byl hned za mnou, musí tu být každou chvilkou,“ odpověděl a začal si stěžovat, že nesehnal tu Becherovku, kterou jsem jim doporučila a o které jsem říkala, že se dá koupit úplně všude. Konečně dorazil další profesor s několika žáky a bezstarostně se usmíval, což ho přešlo jakmile se od dětí dozvěděl, že musíme ještě pěšky dolů na parkoviště.“Ještě půl hodiny chůze?“ žasl.

Pane bože, tak znovu to samé pomyslela jsem si a unaveně začala opravovat hlášení jeho žáků. „Půl hodiny vaším tempem, mým tempem je to pět minut. Ale když se budete takhle courat a zastavovat u všech stánků, tak tam nedojdeme nikdy. Nejhorší z mých představ se ale nevyplnila a za chvíli už jsme byli všichni a vyrazili směrem k autobusu.

„Tak hrozně neukázněnou skupinu jsem už dlouho neviděl, měla byste si je trochu zkrotit,“ bručel za námi pracovník Správy Hradu. Panebože, on se mnou mluví, jako by ti haranti byli moji vlastní, pomyslela jsem si naštvaně a úplně jsem v tu chvíli zapomněla, že jsem je před chvílí bránila od nespravedlivého nařčení, jako by moji opravdu byli

Autor: Libuse Palkova | pátek 4.8.2017 22:24 | karma článku: 16.52 | přečteno: 689x

Další články blogera

Libuse Palkova

Jak na stres a deprese?

Ženská existence je občas jako past, žádná vertikála ani transcendentála, jen nekonečná horizontála ubíjejících činností. A pro ženy samoživitelky je to dvojnásobná nálož. Kromě zaměstnání je tu ještě péče o domácnost.

23.10.2017 v 18:41 | Karma článku: 15.65 | Přečteno: 573 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak napsat úspěšný blog

Tajemství úspěšnosti blogera tkví ve správném výběru vhodné fotografie. Přiznám se, že na to jsem nepřišla sama, poradila mi to jedna zdejší blogerka. A já blázen myslela, že tu jde především o psaní, asi jsem se mýlila.

19.10.2017 v 9:14 | Karma článku: 17.63 | Přečteno: 2142 | Diskuse

Libuse Palkova

Proč se Češi tak bojí islámu?

Umývat si nohy pětkrát denně, nejíst vepřové a nechlastat alkohol, živit čtyři manželky a dovolit, aby se válely doma a nechodily do práce, a na pláži nemoci očumovat nahé ženské? Sodoma gomora!

15.10.2017 v 9:51 | Karma článku: 30.15 | Přečteno: 4394 | Diskuse

Libuse Palkova

Diktatura krásy

Ženská krása je nesporně velká hodnota obohacující lidský život, a myslím, že povinností každé ženy je vypadat upraveně. Když se z toho ale stane posedlost, místo aby to život obohatilo, spíš ho to ochudí.

13.10.2017 v 14:06 | Karma článku: 26.45 | Přečteno: 2077 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Tichý(Bnj)

Volím tvarůžky a romadur

Vrátím se k průběhu voleb v naší rodině. V pátek přijedu domů, syn už odjel na skautskou výpravu a manželka se chystá na víkendovou akci s dětmi. Takže mne záhy opouští.

24.10.2017 v 9:38 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

David Dvořák

Zabejčenej Andrejko.

Volby jednoznačně ukázaly, že lidé mají dost tradičních stran, které si zprivatizovali demokracii. O tom, že to byly volby protestujících občanů, svědčí mj. jeden paradox.

24.10.2017 v 9:09 | Karma článku: 6.47 | Přečteno: 123 | Diskuse

Blog Info

Italské jednohubky aneb život v Itálii očima české Marty

Ať už je život Marty Kučíkové jakýkoliv, rozhodně není nudný. Z renesanční Telče ji osud napřed zavál do Prahy, aby se nakonec přestěhovala do zcela neznámého severoitalského horského městečka.

24.10.2017 v 8:49 | Karma článku: 6.35 | Přečteno: 152 | Diskuse

Karel Boháček

Názory muže za zenitem – 7. Kdy mají chlapi nejraději sex?

Zdánlivě banální otázka v sobě opět obsahuje mnou oblíbenou mnohovrstevnatost, tedy odpovědět se dá mnoha způsoby.

24.10.2017 v 8:08 | Karma článku: 12.47 | Přečteno: 302 | Diskuse

Helena Vlachová

Tsunami po česku

Viděla jsem, jak vypadala Srí Lanka tři měsíce po tsunami. Hotely se musely vysoušet, vše se pozvolna vracelo k normálu. V naší zemi také udeřila tsunami. Moře nemáme, tsunami udeřila v politice

24.10.2017 v 6:40 | Karma článku: 12.38 | Přečteno: 400 | Diskuse
VIP
Počet článků 330 Celková karma 18.10 Průměrná čtenost 1080

Mým krédem je žij a nech žít, a  pokud nejde o život, nejde o nic. Přála bych si, aby k sobě lidé byli více tolerantní a vstřícní.Myslím že když člověk s něčím nesouhlasí, nemusí to proto hned odsuzovat.

Vyšly mi tři knížky: Za chlapem a tramvají neběhej, za pět minut je tu další, Italská invaze v Praze a Recept na šťastný den, čtvrtou mám už v počítači a pátá se mi rodí v hlavě.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.