To je furt dokolečka

4. 08. 2017 22:24:45
Koloběh života, kolo věčnosti, začarovaný kruh...to vše mě napadá když při svém povolání průvodkyně musím pořád dokolečka opakovat stejné věci-jako kolovrátek

Jednou jsem ve Zlaté uličce marně dávala dohromady skupinky studentů. Vlastně studenti tam byli, ale jejich pedagogický dozor chyběl. „Tak kde jsou ti vaši profesoři!“ vyjela jsem na kluky. „Jestli nebudeme včas dole u autobusu, bude muset odjet a vy pak budete čekat další půl hodiny než se vrátí,“ vyhrožovala jsem, ale nijak to na ně nezapůsobilo.Nejspíš mi nevěřili.

Signora, siamo qua,“ ozval se radostný hlas jednoho z profesorů. Měl v ruce nějakou igelitku a zřejmě ho ani v nejmenším netrápilo, že má zpoždění. Jak můžu od těch kluků čekat, že budou dochvilní, když jim páni profesoři sami dávají takový zářný příklad? Snažila jsem se to přelévající se stádo přepočítat, pořád jich ještě několik scházelo. Ale ať si je spočítají profesoři sami, škola jim neplatí výlet do Prahy proto, aby si užívali s českými holkami a na zaplašení výčitek svědomí pak nakupovali dárky pro své manželky. Mají se přece o své svěřence starat.

Prof, je nám zima,“ stěžoval si jeden z žáků a tvářil se vyčítavě, jako bych za to mohla já nebo oslovený učitel. „Prof, musíme jít ještě půl hodiny pěšky,“ oznamoval učiteli novinku další žák tónem, jakým se oznamují přírodní katastrofy.

„Cože, autobus sem pro nás nepřijede?“ vytřeštil se prof stejně jako předtím jeho svěřenci. Když překonal šok, který mu ta informace způsobila, začal mě přesvědčovat, abych nebyla tak neústupná. Zřejmě ani on nepochopil, že na cestě pěšky netrvám proto jen tak z legrace, ale že to jinak prostě nejde.

„Vidíte snad nějakou příjezdovou cestu?“ vybuchla jsem. Jak mě rozčiluje když musím stokrát opakovat to samé. Přitom dobře vím, že právě to je jedna z konstant průvodcovské práce. Pokusila jsem se proto ovládnout a trpělivě mu začala říkat to, co jsem předtím dětem, tedy že dole není parkoviště, ale jen místo k stání, a že když tam nebudeme včas, policisté řidiče pošlou pryč.

„Paní průvodkyně, řekněte laskavě těm svým zvířatům, že tady nemůžou házet vajgly,“ ozval se zase pracovník Správy pražského hradu. Kroutil přitom nesouhlasně hlavou a ukazoval na nedopalky na zemi, což považoval zřejmě za dostatečně výmluvná gesta, díky nimž by ta „zvířata“ měla pochopit, jak je jimi znechucen. Kluci to však nepochopili a nebo jim to bylo fuk.

Zato mě to nakrklo a najednou jsem pocítila potřebu je bránit. Ne že by mi nějak přirostli k srdci, ale těch nedopalků bylo na zemi tolik, že je logicky nemohla vyprodukovat jen moje skupinka a musely se tam nahromadit za celý den. Tak proč ten dědek buzeruje právě „moje děti?“

„Co chce ten pán?“ ptali se kluci. Jeden, který ho zřejmě považoval za vexláka, mu začal napůl italsky, napůl anglicky vysvětlovat, že žádná Eura měnit nebudou, protože už skoro celé kapesné utratili den předtím na diskotéce. Když viděl, že mu děda nerozumí, přešel na pantomimu.

„Nechybí ještě jeden váš kolega?“ zeptala jsem se profesora podrážděně.

„Byl hned za mnou, musí tu být každou chvilkou,“ odpověděl a začal si stěžovat, že nesehnal tu Becherovku, kterou jsem jim doporučila a o které jsem říkala, že se dá koupit úplně všude. Konečně dorazil další profesor s několika žáky a bezstarostně se usmíval, což ho přešlo jakmile se od dětí dozvěděl, že musíme ještě pěšky dolů na parkoviště.“Ještě půl hodiny chůze?“ žasl.

Pane bože, tak znovu to samé pomyslela jsem si a unaveně začala opravovat hlášení jeho žáků. „Půl hodiny vaším tempem, mým tempem je to pět minut. Ale když se budete takhle courat a zastavovat u všech stánků, tak tam nedojdeme nikdy. Nejhorší z mých představ se ale nevyplnila a za chvíli už jsme byli všichni a vyrazili směrem k autobusu.

„Tak hrozně neukázněnou skupinu jsem už dlouho neviděl, měla byste si je trochu zkrotit,“ bručel za námi pracovník Správy Hradu. Panebože, on se mnou mluví, jako by ti haranti byli moji vlastní, pomyslela jsem si naštvaně a úplně jsem v tu chvíli zapomněla, že jsem je před chvílí bránila od nespravedlivého nařčení, jako by moji opravdu byli

Autor: Libuše Palková | pátek 4.8.2017 22:24 | karma článku: 17.91 | přečteno: 714x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 13.94 | Přečteno: 253 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 18.23 | Přečteno: 433 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 5.12 | Přečteno: 109 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch

No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....

27.3.2024 v 10:51 | Karma článku: 31.13 | Přečteno: 592 | Diskuse
Počet článků 784 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1819

Překladatelka, autorka vlastní tvorby, zvídavá cestovatelka, bloggerka, milovnice všeho dobrého co život nabízí. Hlavou jsem realista, tvářím se občas jako pesimista, ale srdcem jsem nenapravitelný optimista. Vypadám možná jako bojovnice, ale to jsou jen mimikry kterými chci ochránit tu příliš citlivou a zranitelnou holku uvnitř. Po přeložení asi deseti knih z angličtiny mě napadlo, co kdybych zkusila napsat něco sama- zatím mi vyšly mi tři knížky: Za chlapem a tramvají neběhej, za pět minut je tu další, Italská invaze v Praze a Recept na šťastný den. Rozhodně se nepovažuji za spisovatelku-jsem jen zapisovatelka příběhů, které píše život, a které vidím kolem sebe. Baví mě rozplétat sítě vzájemných vztahů, kterými jsme všichni neviditelně propojeni, a objevovat souvislosti v předivu života. Mým krédem je žij a nech žít, a  pokud nejde o život, nejde o nic. Přála bych si, aby k sobě lidé byli více tolerantní a vstřícní. Myslím že když člověk s něčím nesouhlasí, nemusí to proto hned odsuzovat.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...