Moc ráda čtu knihy o vztazích a zajímá mě, jak to vidí opačné pohlaví, abych měla jasno v tom, co po nás ti chlapi vlastně chtějí. Ale není tak snadné to pochopit...
Nedávno jsem narazila na další knihu. Název Proč ženy nechápou muže zněl opravdu slibně a napovídal, že pisatel má v těchto zcela věcech jasno, zatímco čtenář, potažmo čtenářka, konečně pochopí, proč toho svého chudáka partnera nechápe a co dělá ve vztahu k opačnému pohlaví špatně.
Trochu mě zmátlo, že se hned v úvodu přiznal, že nikdy nepochopil, co ženy vlastně chtějí…to by se snad kniha měla spíš jmenovat Proč muži nechápou ženy. Ne že bych si chtěla hrát se slovíčky, ale pochopením toho, co ženy od mužů očekávají by se autor možná spíše dobral podstaty problému toho, proč si obě pohlaví navzájem nerozumí.
Přiznáním se ke své bezradnosti mi byl okamžitě mnohem sympatičtější, muži většinou nikdy nepřiznají že něčemu nerozumí a ti kteří to dokážou jsou frajeři. A když o tom ještě napíšou knihu, tak jsou frajeři na druhou. Navíc titul neříká nic o vzájemném nepochopení, jen to, že ženy nechápou muže... Takže mé pochybnosti ohledně názvu jsou jen důkazem, že jsem nic nepochopila a autor měl vlastně pravdu.
V úvodu uvedená citace „nesouhlasím s vámi ale do smrti budu hájit vaše právo říkat to“ mi připadala velice povzbuzující a dala mi naději, že pokud se s autorem odvážím polemizovat, neoznačí mě hned za feministickou šťouralku. Můj sklon polemizovat je částečně vrozený a částečně pozůstatek studia filosofie na FFUK ze kterého mi zůstalo v paměti, že umění disputace je snahou dobrat se pravdy pomocí dialogu. A tak ráda disputuji, polemizuji, diskutuji a nechápu, že tuto mou vášeň hledání pravdy ostatní nechápou a vidí v tom ženskou jízlivost.
Stejně jako v prvním případě začala kniha velice pozitivně, autor zahájil svůj útok na ženské emoce tvrzením, že ženy mají svaté právo být alergické na škatulkování typu muž vydělává - žena vaří, a kritizuje mužské sexistické stereotypy. Jeho teorie že muž je tvor cílový zatímco žena tvor průběhový mi připadá přímo geniální.
Pokud to převedeme do sféry sexuální, dalo by se říct, že muž je něco jako tvor na jedno použití, zatímco žena je opakovačka která jede pořád, dokud se nezasekne. Zatímco většina mužů po orgasmu zvadne, žena může průběžně pořád dokola do roztrhání těla. V tom případě je nepochopitelné, proč měli muži odjakživa právo na početné harémy, přestože už z jejich fyziologické podstaty vyplývá, že nemohli stihnou obšťastnit všechny a spousta těch harémových krasavic tak zůstala ladem. Díky Viagře je sice dnes situace trochu lepší, ale stejně…
Na následujících řádcích zmíněné publikace se princip pochopení muže zužuje na téma pochopení jeho potřeb, zejména sexuálních, které jsou jakoby nadřazené potřebám ženským. Například zde stojí, že neukojení mužova pudu souložit může být stejně bolestivé jako neuspokojení ženina pudu vychovávat děti. O bolesti neukojeného ženina sexuálního pudu se v dané publikaci nemluví. Jak tak osvícený autor mohl dospět ke klišé, že právě rodina musí být jedinou ženinou touhou? To mi připadá stejné jako škatulkování typu muž vydělává- žena vaří, o kterém v úvodu autor říká, že je nesprávné a ženy mají právo být na to alergické.
Další v knize zmíněný mýtus je ten, že žena chce muže při sexu nejméně na následujících dvacet let, zatímco muž po dvou minutách zatouží po jiné ženě. Jako by se teze mužské jednorázovosti a ženské mnohopoužitelnosti, kterou autor tak brilantně vystihl, najednou obrátila, žena by se jednou provždy měla spokojit se svým mateřstvím, manželem a domácností, zatímco muž je oprávněn znovu a znovu opakovaně souložit se stále mladšími a mladšími partnerkami.. Autor to sice neříká výslovně, své myšlenky vkládá do úst fiktivním osobám, které se baví o tom jak to mezi ženy a muži chodí. Zjednodušeně z toho vyplývá, že ženy by si pořád jen povídaly, zatímco muži by nejradši pořád jenom souložili.
A tak kniha která začala líčením světa jako rajského místa, kde mají přes zjevné vzájemné nepochopení muži a ženy žít harmonicky společně jako milující se bytosti, které by jejich odlišnosti neměly oddalovat, ale naopak by se díky nim měly komplementárně doplňovat, se nakonec vyvíjí poněkud jinak než by naivní čtenářka předpokládala.
Jakoby z Ráje byla vypuzena jen žena odsouzená do pustiny, kde ji čeká pouze výchova dětí a tlachání s jinými ženami, zatímco muž může zůstat v zahradě, kde je dovoleno znovu a znovu trhat rajské plody.
