Počítání italských oveček

Počítat do padesáti je teoreticky naprostá brnkačka, ale pokud máte přepočítat padesát hemžících se Italů. kteří chvíli nepostojí a neustále se rafinovaně přemisťují a přelévají jak zrnka písku, končí všechna sranda.

A to dokonce i když je usazujete v autobuse, kde se nějaké přesuny nepředpokládají, protože všichni by měli sedět na svých místech. Ale to neznáte Italy.

Jednou jsem například při letištním transferu přepočítávala  své ovečky. ale když jsem došla  k poslední řadě, počet mi neseděl.

Zkusím to ještě jednou, řekla jsem si. Určitě jsem se spletla. To se stane snadno, v každé řadě na vás někdo promluví, na něco se ptá a něco potřebuje a tak i přes maximální snahu o  soustředění vás rozptýlí…Začala jsem je znovu přepočítávat a polohlasem jsem si to pro jistotu mumlala česky..třináct..čtrnáct…Mladík na kterém jsem se náhodně zastavila zrakem, se to snažil po mě opakovat:“Tši… trši ..tči…tčináct. Ani napočtvrté se mu to samozřejmě nepodařilo.

“To je ale směšná řeč, taková šišlavá,“ prohodil se smíchem ke svému spolusedícímu.

To víš hochu rotacismus bohemicus, ten dá zabrat, pomyslela jsem si, ale nijak jsem se jeho poznámkou nedala rozhodit.

„Patnáct, šestnáct…“ pokračovala jsem v počítání s úmyslem nenechat se vyrušit.

Pán číslo devatenáct se na mě podíval téměř vyděšeně. Nemohla jsem se jeho zmatenému výrazu neusmát: „Nebojte to není žádná nadávka, to vás jen přepočítávám,“ vypadlo ze mě bezděky.  A sakra, říkala jsem devatenáct, že jo? Slíbila jsem si, že se budu soustředit jen na počítání, a pak se sama takhle vyfuckuju.

Paní číslo dvacet mi strčila před oči nějakou cedulku s adresou.“Tady bydlí naši známí - amici - které jsme poznali o prázdninách, nevíte ve které části Prahy  to je? Je to daleko od našeho hotelu?“

„Moment hned se vám budu věnovat,“ odbyla jsem ji a počítala dál:“Dvacet jedna, dvacet dva…“ Koutkem oka jsem zahlédla, jak se zklamaně zatvářila směrem ke svému spolusedícímu prohodila něco v tom smyslu, že lidé z ex-komunistických zemí jsou většinou neochotní  a teprve život v kapitalismu je naučí co je úcta ke klientovi. Ale nějak mi to v tu chvíli bylo jedno. Jen abych je dopočítala.

V další řadě mi nějaký mladík zase pro změnu ukazoval adresu vyhlášeného podniku a stejně jako paní před ním ho zajímalo jak se tam dostane. „Prý je to senzační diskotéka plná pěkných holek,“ dodal a mrkal na mě jakoby mu něco padlo do oka. Nechtěla jsem mu kazit radost upřesněním, že to není vlastně ani tak diskotéka, že ta pěkná děvčata bývají dost drahá, a radši jsem pokračovala v počítání oveček. Znovu jsem ale zjistila, ze dva opravdu chybí, sakra.

Vystoupila jsem a v tom vidím, jak k nám dobíhají dva lidé a smějí se jakoby to, že na ně čeká celý autobus, byla náramná legrace.

„Jen jsme si odskočili před halu zakouřit a když jsme se vrátili, už jste tam nebyla,“ vysvětlovali mi a pořád ještě se smáli. Kupodivu se smáli i lidé sedící v autobusu, zatímco řidič otráveně vstal od volantu, aby od nich vzal zavazadla a naložil je. Jeho nerudnost je trochu zaskočila, ale dobrou náladu si tím pokazit nenechali.

Ta jejich spontánní veselost a nespoutaná radost ze života mi někdy leze na nervy, ale pokud bych chtěla být opravdu upřímná musím připustit, že ve srovnání se skupinami jiných národností je s nimi fakt legrace. Když někdy na ulici vidím, jak se na ně někteří kolemjdoucí nepřátelsky až nevraživě dívají, jak je očividně iritují příliš živé výbuchy smíchu rozjuchaných turistů, napadá mě, jestli my Češi nežijeme trochu nudně a  vycmrdle, zda nejsme příliš sešněrovaní a upjatí, a naši neschopnost uvolnit se a být srdečný považujeme za kvalitu a známku civilizovanosti, místo abychom připustili, že to může být jinými národnostmi považováno za pravý opak.