Bludiště

Dovedla jsem svou skupinku turistů k pokladně do bludiště na Petříně, koupila lístky ale dovnitř jsme s nimi nešla. Slíbila jsem jim, že na ně počkám venku a dám si zatím kafe. Cítila jsem že si potřebuju od lidí trochu odpočinout

Ale když všichni zmizeli a zevnitř se ozývalo jejich nadšené povykování a smích, začalo mi být najednou smutno a napadlo mě, že jsem měla jít s nimi.
Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem byla v bludišti s klukem, ještě když byl malý, a jak mi nadšeně vykládal, že přišel na fintu, jak v bludišti nebloudit a co nejrychleji najit cestu ven - stačí jít pomalu a natáhnou před sebe ruce jako detektory, které včas upozorní na překážku. Také je dobré soustředit se na nohy, jak se pomalu sunou po dřevěné podlaze. Jen tak se dá bezpečně rozpoznat iluze od skutečnosti. Důležité je také nedívat se do zrcadel kolem. Člověka to svádí, prohlížet si zálibně sám sebe, jenže to pak narazí raz dva.
Navzdory svému předsevzetí jsem zvedla hned u prvního zrcadla oči, abych se na sebe podívala. Snad jen abych zkontrolovala, jestli mi v koutku úst nezůstalo trochu kafe, co jsem si předtím dala.
Ale jaké mě čekalo překvapení, když tam přímo přede mnou stál on, můj bývalý. Ruce, které jsem měla natažené před sebou na obranný štít proti nárazu na tvrdý povrch zrcadla, jsem bezděky rozpřáhla, abych ho objala. Radostně jsem se k němu rozběhla, ale místo teplého objetí mě čekal jen bolestivý náraz o studené sklo. Nečekala jsem, že to bude tak bolet, ale tvářila jsem se jakože nic, a pokračovala v cestě.
Zatímco jsem si jednou rukou třela bouli na čele, druhou jsem tápala před sebou jako slepec a umiňovala si, že budu opatrnější. Mé rozhodnutí se opět rychle rozplynulo, jakmile jsem uviděla Martina, další bývalou lásku. Stál tam a usmíval se, jak to uměl jenom on.
„Co tu děláš? Kde se tu bereš?“ vykřikla jsem radostně a vztáhla k němu ruce, jako bych zapomněla co se mi před chvílí stalo. Ale čekala mě zase jen další rána a bolest. A zklamání z toho, že jsem srážce neuměla zabránit, že jsem se nepoučila z předchozí zkušenosti. Chtěla jsem z bludiště co nejrychleji vypadnout, abych sama sebe dál nezraňovala, ale nikde jsem neviděla východ. A tak jsem musela pokračovat dál, a potkala jsem ještě Petra, a Jirku, a Daniela, a všichni se na mě smáli a kývali, abych k nim šla, ale sotva jsem po nich vztáhla ruce, místo tepla, měkkého objetí a vřelosti mě čekala jen další bolestivá rána. 
Otrásla jsem se zimou. Jako bych nebloumala v bludišti, ale v obrovské mrazničce, kde místo zrcadel byly ledové bloky a v nich zamražení ti moji bývalí. Jako hmyz v jantaru. 
A tak jsem mezi nimi pobíhala a natahovala po nich ruce, nabízela jim své srdce na dlani, ale nikdo o něj nestál. Maximálně tak mě plácli přes zadek, nebo mi nenápadně sáhli na prso a stiskli tak silně, že jsem bolestí vyjekla.
Měla jsem už do krve otlučené klouby na rukou, z toho věčného narážení do zrcadel. A taky jsem se třásla únavou a zimou. Dlaň jsem pomalu svírala v pěst, ve které jsem to nabízené a nikým nechtěné srdce rozmačkala na nechutnou kaši, která mi protékala mezi prsty jako krev, jako slzy, a já si vzpomněla na krvavé slzy, které roní nějaká Madona v jednom kostele v Neapoli, a všichni se tam na to chodí dívat jako na nějaký zázrak a Madonnu kvůli těm slzám uctívají, zatímco mě by nejspíš jen s pohrdáním řekli: Nebreč huso, máš cos chtěla. Kdyby sis to uměla zařídit…
Vzteky jsem začala bušit pěstí do ledových hranolů nebo zrcadel, nebo co to vlastně bylo. Všude jsem zanechávala krvavé fleky, takže to vypadalo jako na jatkách. Do lásky jako do války, řekl nějaký básník. Jo láska jsou někdy pěkný jatka…
Krvácející ruce, které chtěly jen hladit a laskat, začaly kolem sebe tvrdě bít a mlátit hlava nehlava. Napadlo mě že spíš než bludiště to je panoptikum voskových figur, ale místo slavných osobností je tam přehlídka mých bývalých lásek. Ale proč ve všech zrcadlech vidím jen ty druhé, proč alespoň jednou nezahlédnu odraz sebe samé? Snad proto, že jsem se pro milovaného muže vždy vzdávala příliš ochotně všeho, i sama sebe...
Když se mi konečně podařilo se z těch zmatků vymotat a najít východ, otočila jsem se zpět, abych svým bývalým láskám zamávala na rozloučenou.Najednou tam nikdo nebyl.
Všichni někam zmizeli a já uviděla jen nekonečnou řadu svých vlastních odrazů a divila se, kolik místa najednou zbylo pro mě samotnou, jak ten prostor dokážu vyplnit sama, aniž bych k tomu někoho potřebovala. Každou zrcadlenou podobu jsem viděla z jiného úhlu, takže se navzájem lišily, ale pořád jsem to byla já. Jak zmizeli všichni ti muži, já najednou s údivem zjistila, kolik podob může mít má existence. A tak jsem zvědavě vykročila dál...

ilustrační obrázek pixabay.com