Brácha se samozřejmě z baletu jakožto kluk vyvlékl, ale ne tak já. A protože jsem byla hodná poslušná holčička a nechtěla jsem mamču zklamat, dělala jsem co jsem mohla a přestírala, jak mě to baví.
Vlastně u toho klavíru jsem se ani tak moc přetvařovat nemusela, ten mě fakt bavil a docela mi to šlo. K velké radosti sousedů jsem pilně cvičila každou volnou chvilku při otevřeném okně, takže se mé brnkání rozléhalo široko daleko po celém okolí. Ale s tím baletem to bylo horší. Záhy jsem přišla nato, když už jsem byla hodně zadýchaná a měla toho hopsání plné zuby, že stačí udělat nešťastný obličejík, šikovně se zkroutit, chytnout se oběma rukama v pase a zakňourat. Soužko mě hrozně píchá v boku. Pro neznalé soužka byla zkratka pro soudružku učitelku, ale říkali jsme tak vlastně všem kdo se podílel na našem školním a zájmovém formování. Soužka mě tedy vykázala na lavičku, abych si odpočinula, a někdy na mě zapomněla, takže jsem tam úspěšně proflákala zbytek taneční hodiny.
Někdy si ale vzpomněla a přišla mě zkontrolovat s dotazem: Tak co už je ti líp? To jsem se opět zhroutila jak hadrová panenka, oběma rukama usilovně tiskla místo o němž jsem předpokládala, že by mělo bolet, zakrabatila utrápeně ksichtík a slabým hláskem umírají labutě zaskuhrala. Pořád mě tam píchá soužko, já fakt nemůžu ani vstát.
Jednou jsem to ale s tím simulováním asi přehnala, anebo mě soužka prokoukla, protože rázně pronesla. Tak budeme muset zavolat rodiče aby tě odvezli do nemocnice. Co kdyby to byl slepák?
Vyděsila jsem se ale i v té hrůze mi došlo, že kdybych najednou křepce vyskočila z lavičky a řekla, že to nějak zázračně přešlo, bylo by to nápadné. A tak jsem dál koulela očima a vysílala na soužku zoufalé kukuče. Dělat neštˇastné oči zpráskaného psa jsem fakt uměla, to jsem ovládala skvěle.
Když se přiřítili rodiče a já viděla jakou o mě mají starost, dostala jsem ukrutné výčitky svědomí. Teď už jsem zkroušený ksichtík předstírat nemusela, protože jsem se opravdu cítila mizerně a styděla se, že jsem jim způsobila takovou starost. Něco mi ale našeptávalo, že s tím nemůžu přestat abych se neprozradila, a všichni by tak poznali, že to byla jen finta jak se ulít z nenáviděného hopsání. A tak jsem dál tvrdila, že mě píchá v boku a nemůžu vstát. To jsem vydržela tvrdit až do nemocnice. Když mě pan doktor prohmatával břicho ječela jsem při každém jeho dotyku, což mu asi bylo podezřelé. Teprve když se s rodiči začal dohadovat, jestli to má zkusit rozehnat ledem a nebo mě rovnou odvést na operační sál pochopila jsem, že mi jde o kejhák. No já cejtím, že už je to trochu lepší, prohlásila jsem, hrdinně seskočila ze stolu a na důkaz že jsem v pořádku jsem začala pochodovat sem a tam. No fakt to nějak přešlo, ujisťovala jsem dospělé shromážděné kolem. A tak jsem v poslední chvíli utekla zpod kudly
NIkdy jsem rodičům neřekla, jak to tehdy bylo. Možná to tušili, ale jisté je, že do baletu jsem už chodit nemusela Ale dodnes toho lituji. Nejen toho, že jsem vyděsila rodiče a lhala, ale protože, ač by ze mě asi skutečná baletka nikdy nebyla, trocha pohybu a jistá taneční průprava by se mi do života určitě hodila.
Proč jsem se nestala baletkou
Další články blogera
Tato rubrika neobsahuje žádné články...
Další články z rubriky Ostatní
Jiří Herblich
Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství
Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.
Yngvar Brenna
Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi
Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.
Jan Andrle
Nový oblek
Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.
Olča Vodová
zdánlivě zadarmo
(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)
Karel Trčálek
Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch
No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....
Počet článků 784 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 1819 |
Překladatelka, autorka vlastní tvorby, zvídavá cestovatelka, bloggerka, milovnice všeho dobrého co život nabízí. Hlavou jsem realista, tvářím se občas jako pesimista, ale srdcem jsem nenapravitelný optimista. Vypadám možná jako bojovnice, ale to jsou jen mimikry kterými chci ochránit tu příliš citlivou a zranitelnou holku uvnitř. Po přeložení asi deseti knih z angličtiny mě napadlo, co kdybych zkusila napsat něco sama- zatím mi vyšly mi tři knížky: Za chlapem a tramvají neběhej, za pět minut je tu další, Italská invaze v Praze a Recept na šťastný den. Rozhodně se nepovažuji za spisovatelku-jsem jen zapisovatelka příběhů, které píše život, a které vidím kolem sebe. Baví mě rozplétat sítě vzájemných vztahů, kterými jsme všichni neviditelně propojeni, a objevovat souvislosti v předivu života. Mým krédem je žij a nech žít, a pokud nejde o život, nejde o nic. Přála bych si, aby k sobě lidé byli více tolerantní a vstřícní. Myslím že když člověk s něčím nesouhlasí, nemusí to proto hned odsuzovat.