Kočka na hřbitově

Mezi mé asi nejmorbidnější úchylky patří to, že ráda chodím na hřbitovy. Titul blogu se ale nevztahuje na mě, ale na skutečné kočky, které jsem potkala při své nedávné návštěvě Olšanských hřbitovů, kde odpočívá celá naše famílie.

Mám tam také už připravené místečko, ale doufám, že ještě nějaký čas tam budu chodit skutečně jen na návštěvy. Ikdyž člověk nikdy neví, právě nedávno tu měl kvůli  autonehodě pohřeb člověk mnohem mladší a zdravější než já. A jsou tu i hroby dětí, což je to nejsmutnější, když jde člověk kolem.

  Po ometení a vyzdobení našeho hrobu se vždycky chvíli procházím a okukuju. Některé hroby a hrobky jsou skutečná umělecká díla, a odpočívají zde mnohé slavné osobnosti.(takže budu jednou v opravdu vybrané společnost-Werich, Kodet Smoljak). Pokaždé se stavím u Palacha a také tam nějakou kytičku či svíčku utrousím.

.Ale je tam spousta jiných slavných lidí, u jejichž hrobu postojím.  Některé hroby jsou vkusné a krásně nazdobené, jiné méně, a některé jsou skutečně kuriózní.

No a minulý týden jsem tam potkala i kočičí partičku, která si tam vegetila a lebedila na sluničku. Vyfotit je ale bylo těžké, hned se chovávaly a utíkaly.

Některé hroby byly čerstvé a tak zasypané květinami, že vlastně nebyly vidět.

Jiné byly skromné a zanedbané, na některých, teď krátce před dušičkami byla ještě velikonoční výzdoba, na některých dokonce vánoční z loňského roku.

U některých jste na první pohled poznali profesi toho, kdo tam je pochován, což mi připomnělo takzvaný Veselý hřbitov v Rumunsku, který je proslulý právě tím, že náhrobky jsou nejen dekorované velmi veselými barvami, ale motivy na nich jsou přesně podle profese zesnulého. Tak jak vidno, dorazilo to už i k nám.

Kromě Palachova hrobu, jsem se snažila fotit tak, aby jména nebyla vidět, protože pokud by někdo poznal svoji hrobku, nemuselo by to být pozůstalým milé, a jistá pieta být musí.To jen pro vysvětlení, proč jsou některé hroby z dálky, anebo naopak jsou vyříznuté jen části, které mě zaujaly. Ale na druhé straně chodit mezi hroby a číst jména zesnulých je prý jako jim dávat druhý život. V Itálii si podél proslulé Via Appia bohatí Římané stavěli hrobky právě z tohoto účelu-každý poutník který šel, nebo jel, po této důležité spojovací tepně mezi Římem a jihem Itálie, už jen tím, že na ta jména pohleděl, anebo je přečetl nahlas, jako by vracel zemřelé mezi živé. Alespoň symbolicky. Tak nějak byl zamýšlen i tento blog.