Dovolte, abych se představila. Jsem mýdlová bublina. Jsem krásná, lehoučká, třpytivě duhová, ve své kulatosti naprosto dokonalá, a tak se bezstarostně vznáším nad světem. Lidé na mě užasle zírají s otevřenými ústy a vůbec jim nevadí, že jsem uvnitř prázdná, dutá, bez jakékoliv podstaty. Nechají se zaslepit mou měňavou barevností, hledání podstaty je nezajímá, protože jsou stejně dutí a prázdní jako já. Ale na rozdíl ode mě nejsou tak krásní a neumí se tak lehoučce vznášet. Jsem mýdlová bublina, a kdo je víc?
Dovolte, abych se představil. Jsem exkrement. Někdy mi také říkají lejno, fekálie, sračka, ale to mě urazit nemůže a na mé podstatě to nic nezmění. Konec konců to, jak se o mně vyjadřují, vypovídá spíš o nich samotných, o jejich úrovni a inteligenci.
Říkají, že odporně smrdím a že jsem hnusný, ale přitom to, jak vypadám, je jen a jen jejich dílo, oni mě tak stvořili. Nechápu, že se za mě tak stydí, když na jiné své věci jsou naopak tak pyšní. Třeba na produkty svých myšlenkových procesů jsou neskonale hrdí, přitom jsou to občas takový srač...jen jim vycházej jiným otvorem než já. Já jsem naopak produktem jejich metabolických procesů, po určitý čas pobývám v jejich tělech, takže jsem doslova jejich součástí, přesto mnou tak opovrhují. Ale já jim to odpouštím, vždyť jsou jak malé hloupé děti. Jak dlouho žije průměrný člověk? Sedmdesát osmdesát let? Co si myslí, že za tu krátkou dobu stačí poznat a pochopit? Hov...vlastně ani to ne.
Mýlit se je lidské, odpouštět je božské. Já těm pomíjivým smrtelníkům promíjím, na rozdíl od nich jsem totiž díky látkové výměně, rozpadu prvků a koloběhu chemických látek v přírodě věčný, všudepřítomný, neustále se proměňující a tudíž nezničitelný.
I když mnou tak opovrhují, jako hnojivo se jim hodím: rozložím se v půdě na prvky, ze kterých pak vyrůstá salát, ředkvičky, rajčata a jiná lahodná zelenina, kterou si ti namyšlení tupci zase cpou zpátky do sebe, aniž by se zamysleli nad tím, co jedí. Jejich ústa, která mě nazývají odporným hnusem, si na mě naopak pochutnávají a vůbec si neuvědomují, že jsem to zase já, jen v trochu jiné formě. Ale berou si mě do úst i jinak. Třeba když o nadutých jedincích svého druhu, kteří nejsou zase až tak ojedinělí, říkají, že se nosí jako hovno na loji. A když uvažují o existenciální bídě svých ubohoučkých životů, dochází nakonec k závěru, že vše je na hovno. To si na mě najednou vzpomenou, to se jim hodím, ale jinak se nade mnou ofrňují. Jak říkám, jsou hloupí, dutí, nic nechápou...už jen jak snadno se nechají okouzlit nějakou pitomou mýdlovou bublinou. Můžou se z její povrchní krásy podělat...přitom bublina trvá krátký okamžik a pak praskne a jen je zaštípe v očích. To já jsem věčný a ještě jim přináším užitek. A přesto si mě neváží. Ale mně to nevadí. Jsem hovno, a kdo je víc?
Já si létám já se vznáším
Další články blogera
Tato rubrika neobsahuje žádné články...
Další články z rubriky Ostatní
Ladislav Jakl
Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?
Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?
Milan Šupa
Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha
Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.
Jiří Herblich
Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství
Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.
Yngvar Brenna
Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi
Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.
Jan Andrle
Nový oblek
Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.
Počet článků 784 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 1819 |
Překladatelka, autorka vlastní tvorby, zvídavá cestovatelka, bloggerka, milovnice všeho dobrého co život nabízí. Hlavou jsem realista, tvářím se občas jako pesimista, ale srdcem jsem nenapravitelný optimista. Vypadám možná jako bojovnice, ale to jsou jen mimikry kterými chci ochránit tu příliš citlivou a zranitelnou holku uvnitř. Po přeložení asi deseti knih z angličtiny mě napadlo, co kdybych zkusila napsat něco sama- zatím mi vyšly mi tři knížky: Za chlapem a tramvají neběhej, za pět minut je tu další, Italská invaze v Praze a Recept na šťastný den. Rozhodně se nepovažuji za spisovatelku-jsem jen zapisovatelka příběhů, které píše život, a které vidím kolem sebe. Baví mě rozplétat sítě vzájemných vztahů, kterými jsme všichni neviditelně propojeni, a objevovat souvislosti v předivu života. Mým krédem je žij a nech žít, a pokud nejde o život, nejde o nic. Přála bych si, aby k sobě lidé byli více tolerantní a vstřícní. Myslím že když člověk s něčím nesouhlasí, nemusí to proto hned odsuzovat.