Není vtip jako vtip

Pokud žena chce  aby se o ní říkalo že je zábavná, nemusí  vyprávět vtipy. Stačí, když se bude dostatečně nahlas smát vtipům, které vyprávějí muži. A to i v případě, že vtipné vůbec nejsou. Značka:úspěch zaručen

Jednou jsem seděla s kamarádkou Vlastou v baru. Výlučně pánská společnost u vedlejšího stolu byla čím dál hlasitější,  a úměrně ke zkonzumovanému alkoholu upadala úroveň vtipů, které si vyprávěli. Většinou to byly jen ubohé invektivy, některé i dost hrubé a vulgární, ale oni se náramně bavili a smáli na celé kolo. Zřejmě je nenapadlo, že když už vedle sedí dvě ženy, mohli by alespoň ztišit hlasy, nebo se mírnit ve výběru těch urážlivých fórků, jejichž jedinou pointou byly moudrosti jako že žena je pouhou nádobou na sperma, že nemá mozek, že nejdůležitější částí ženského těla je vagína a tak podobně. 

Na takové věci je lepší nereagovat. Navrhla jsem Vlastě, abychom změnily lokál, ale ona to odmítla. Chvíli těm opileckým kecům s téměř masochistickým  zájmem naslouchala, pak se k vedlejšímu stolu naklonila a upozornila jeho osazenstvo, že v přítomnosti dam by se mohli mírnit.

„Ale vždyť to jsou je takové legrácky, snad byste to nebrala vážně?“ ohradil se jeden z nich, tlustý zrzek, který na ní zpočátku házel mnohoznačné pohledy a přestal s tím až když zjistil, že jeho snahy o sblížení zcela ignoruje. Kdoví, třeba si myslel, že těmi obhroublými vtipy na ni zapůsobí, když už nezabralo to  očumování.

 „A vůbec, my se bavíme mezi sebou tak co se nám vnucujete?“ dodal a začal kamarádům vykládat, že nedostatek smyslu pro humor je v podstatě nedostatkem inteligence, což dokazuje fakt, že zvířata se smát neumí, protože smích je dán jen vyšším tvorům. A to že ženské nerozumí vtipům, a většinou je ani neumí vyprávět, to prý hovoří samo za sebe.

To Vlastu naštvalo a změnila téma našeho rozhovoru. Začala mi vyprávět o románu JÁ A ON, který nedávno četla. Tím ON byl myšlen penis, se kterým se protagonista románu neustále přel a obviňoval ho z toho, že ho přivádí do nepříjemných situací a brání mu jednat tak, jak by si sám přál, tedy jako svéprávná osoba.

Mluvila schválně nahlas, aby to vedle sedící pánská společnost nemohla přeslechnout.

„To musela napsat nějaká zapšklá feministka,“ prohodil jeden z nich, kterého už asi vtipy o podřadnosti ženského intelektu přestaly bavit a tak nás nenápadně poslouchal.

„Mýlíte se, napsal to Alberto Moravia a když sám chlap připustí, že jeho mozek není vždy řídícím orgánem, ale že ho ovládají jiné části těla, tak to mluví samo za sebe,“ odsekla kamarádka stejnými slovy, jakými ji předtím odbyl zrzek.

 „A vůbec co se vnucujete, my se bavíme mezi sebou,“ dodala.

Její oponent jen zabručel něco o slepičím mozku a otočil se k nám zády, a začal spolusedícím vyprávět teorii o tom, jaký je rozdíl mezi mozkem ženským a slepičím. Jeho slova opět doprovázely salvy smíchu, ale už to nebyl smích tak uvolněný a srdečný jako předtím a pánové působili poněkud křečovitě.

Jeho slova Vlastu doslova nadzvedávala ze židle. Snažila jsem se ji přibrzdit, ale marně.

„Tak mi tak někdy připadá, že testosteron není hormon ale nervový jed, který ochromuje vyšší nervovou soustavu. Některý chlapi by se proto měli povinně kastrovat, aby jim ty mozky začaly makat,“ pronesla nahlas a přitom se natočila ke stolu s mužským osazenstvem. Došlo mi že to neříká ani tak mě, jako se snaží naštvat toho chlápka, co jí naštval s  hláškou o slepičím mozku. Nikdy nebyla hádavá nebo útočná a já ji nepoznávala.

Jedna u baru sedící starší dáma při těch slovech vyprskla smíchy, ale sklonila hlavu a předstírala, že něco hledá v kabelce. Nejspíš tam byla na lovu a bála se, že by žádného chlápka neulovila kdyby dala najevo, jak ji to pobavilo.

 Roztoužené a vyzývavé pohledy, které na nás předtím kolemsedící muži vrhali, se měnily v pohledy podezíravé.

Nejvztekleji po nás koukal ten zrzek a přitom ze sebe jak na běžícím pásu chrlil vtipy o hloupých blondýnách. Protože jsme obě světlovlásky bylo jasné, že se jedná o provokaci. Choval se jako zhrzený nápadník který se chce mstít za to, že byl odmítnut.

„Nu což, na hrubý pytel hrubá záplata,“ prohodila Vlasta a přešla do protiútoku s několika vtipy o blbých policajtech. Nikdy si na vyprávění anekdot nepotrpěla. Kde se to v ní vzalo? Několik pánů se jejím vtipům uznale zasmálo ale zrzek si ji měřil nenávistným pohledem a po každém jejím úspěšně přijatém fóru se snažil ji přetrumfnout dalším vtipem. Jako by oba zapomněli, že tu nejsou sami a šlo jim jen o to, kdo v té slovní přestřelce zvítězí. Napadlo mě, že Vlasta dělá svému jménu čest: byla jako ta Vlasta z dívčí války.

Jeden z opilců prohodil, že má rád ženské, které kromě toho, že dobře vypadají, umějí být i vtipné. Tón jeho hlasu připomínal monarchu, který uděluje milost odsouzenci k smrti těsně před popravou. Sklidil za to nevlídný pohled zrzka, protože to bylo v diametrálním rozporu s tím co předtím tvrdil o tom, že ženské  smysl pro humor nemají.

Po poslední salvě smíchu, kterou Vlasta sklidila za svůj vtip o hloupém zrzavém policistovi  praštil vztekle prázdným půllitrem o stůl a zaklel něco o zatracených feministických exhibicionalistkách, které musí být vždy středem pozornosti.

„Nech jí vole, je nejspíš ožralá,“snažil se ho uklidnit  ožrala po jeho  boku.

„To že vtipkuji o mužích snad neznamená, že musím být opilá. Podle toho jaké vulgární fórky jste tu vykřikovali vy tak byste museli mít přinejmenším otravu alkoholem,“ odsekla. Fakt sem jí v tu chvíli obdivovala, ale zároveň jsem přemýšlela, jak ji zabrzdit. Dokonce jsem zbaběle uvažovala o tom, že vyndám mobil z kabelky a budu předstírat, že jsem dostala sms z domova a že musím hned odejít.

„Hele vole, nevšímej si jí, přece si nenecháš nějakou krávou kazit náladu,“  prskal zrzkovi do ucha jeho kámoš.

„Já náladu kazit nechtěla, ale když jste říkali, že ženské neumí vyprávět vtipy. ..Mimochodem, znám ještě jeden, sice není o policajtech...“A hned spustila:

Mozek si svolal všechny ostatní tělesné orgány na poradu s tím, že když je ta finanční krize, budou se některé z nich muset zrušit, protože tělo je už všechny neuživí.

„Navrhuji zrušit ledvinu, jsou dvě, bez jedné se snad obejdem,“ navrhl.

Tělo začalo protestovat, že jedna ledvina by si neporadila s alkoholem který nutně potřebuje.

„Tak zrušíme plíce, ty jsou také dvě,“ pokračoval mozek v návrhu úsporných opatření.

„Ale já jsem silný kuřák, jak bych to zvládl bez obou plicních laloků?“zněl další protest..

Najednou se zvedl penis a prohlásil:„Tak já bych se  obětoval, když je ta krize.“

„Mlč a lehni, když stojíš, tak nemůžu přemýšlet,“ okřikl ho mozek.

Docela mě překvapilo, kde jindy tak decentní a zdrženlivá Vlasta k něčemu takovému vůbec přišla. Navzdory předchozímu tvrzení, že smích je dán vyšším tvorům se pánové moc nesmáli. Snad to nevzali vážně, vždyť to byla jen taková legrácka…

Vlasta jejich trapné pokašlávání brala jako důkaz vítězství a hned pokračovala:“Jé a znáte tenhle?“

Vůbec si nevšimla, že jsem vstala od stolu a pomalu se kradla směrem k východu. Cítila jsem se jako dezertér, ale vzhledem  výhružným mužským ohledům jsem se obávala, že mé předchozí reflexe o dívčí válce nebyly daleko pravdě. Styděla jsem se tam Vlastu nechat samotnou, ale konec konců když si o koleduje.

Na chvíli jsem se ještě zastavila s rukou na klice, abych si vyslechla ten vtip.

Pán si ve vlaku přisedl k pěkné blondýně a navrhl jí aby si cestu zkrátili konverzací. Žena odložila knihu, kterou četla a zeptala se.“ A o čem se chcete bavit?“

„Třeba o nukleární fyzice,“ navrhl muž.

„To je dobrý nápad, ale napřed mi prosím vás, když jste očividně takový vzdělanec, vysvětlete jednu věc. Vůl  i králík se živí stejně, tedy trávou, přesto způsob jak stravu zpracují se liší – exkrement vola je jako rozteklá placka, zatímco králík vyprodukuje suché bobky, jak je to možné?“

Pán se nad její otázkou zamyslel a nevěděl co odpovědět.

„No vidíte, to je pro vás chlapy typické,  chcete se bavit o nukleární fyzice a přitom nic nevíte  ani o obyčejném hovnu.“

Radši jsem zmizela. Vlastě jsem od té doby nevolala a ani ona se neozvala. Nejspíš jí je trapně, že se tehdy dala strhnout k té hloupé hospodské bitce. Ikdyž to byla bitva jen verbální, kdoví jak se po mém odchodu vyvinula.