V Budějovicích jsem čekala na skupinku italských důchodců, kteří nějak dlouho nejeli. Vrchní restaurace hotelu, ve kterém jsem měli mít oběd, byl ke mně velice nepříjemný, jako by to jejich zpoždění byla moje vina.
Neustále zdůrazňoval, že obědy podávají od 12 do 15 a pak restaurace zavírá a znovu otvírá až večer, a že kvůli nám nebude mít volné odpoledne, jak je zvyklý. Když se mě asi po padesáté ptal, kdy konečně přijedou, zastavil před hotelem autobus a recepce se rázem zaplnila štěbetajícími důchodci.
„My trochu bloudit,“ oznamoval mi jejich vedoucí, malý prošedivělý tlouštík s kolárkem, když jsem se mu představila. „My mít řidič, který to tu neznat a tak my ztratit směr.“
Nechápala jsem, proč mluví jako hotentot, ale pak mi došlo, že za hotentota považuje naopak mě, a tak ve snaze, abych mu rozuměla, mluví v infinitivech. Že by in on jakožto kněz měl předsudky vůči inteligenci blondýnek a dával mi to takhle najevo?
„Klidně můžete slovesa časovat, já vám rozumím,“ ujistila jsem ho. Zaradoval se a začal mi vysvětlovat, že jeli přes Německo a v Mnichově, kde přenocovali, měli okruh s průvodkyní, která mluvila italsky velice špatně a jen proto na mě spustil tak neohrabaně.
Mezi polévkou a hlavním jídlem jim vrchní stačil vyměnit peníze za dost nevýhodný kurz, a když jsem mu to vytýkala, tvářil se jako bych mu křivdila.
„Jak jsem slyšel jak vám ten fráterník říkal, že jeli přes Monako, a tam je všechno tak drahé, že to tu mají i tak za pakatel,“ vysvětloval své pohnutky k tomu, proč je tak nehorázně napálil. Zřejmě zaslechl můj rozhovor s vedoucím o zastávce v Německu, a protože Mnichov je pro Italy Monaco di Baviera, zkráceně Monaco, tak z toho vydedukoval, že se stavili ve slavném městě hazardu. V jeho očích zřejmě lidé, kteří mají nato, aby jezdili po kasinech na Rivieře, nemají právo na normální směnný kurz. Možná to byla jeho verze progresivní daně, z předchozího režimu měl zřejmě vžitý smysl pro sociální rovnost, podle níž by bohatí měli platit, když na to mají.
Po obědě a krátké prohlídce Budějovic jsme zamířili na Prahu, ale padre si najednou vzpomněl, že bychom se mohli stavit v Táboře. Já i řidič jsme mu to začali rozmlouvat s tím, že máme i tak zpoždění, ale on někam zavolal a za chvíli už mi vyzváněl mobil a z cestovky mi oznámili, že si padre postěžoval partnerské cestovce v Itálii, že mu průvodkyně s řidičem nechtějí vyhovět v malé odbočce.
Neměla jsem z nastalé situace sebemenší radost, protože mi bylo jasné že do Prahy dorazíme hrozně pozdě. Snad proto jsem si neodpustila jedovatou narážku, že jsem překvapená jejich zájmem o město spojené s husitským hnutím, které chtěla katolická církev zcela vymýtit. Začala jsem pak vyprávět o Husovi, který kritizoval odpustky a jiné praktiky katolické církve tak ohnivě, až ho za to upálili a připomněla, že papež jeho stoupence nazval kacíři a vyslal k nám z Říma několik křižáckých výprav, aby ty české heretiky vymýtily. Poslouchali mě a ani nedutali, nevím jestli pochopili ironii mých slov a nebo byli jen tak unavení.
