Poslední den našeho programu se dost ochladilo, a Anna Marie si stěžovat na zdejší výkyvy teplot, že jí to nesvědčí na pleť.
Včera bylo horko, tak jsem si dala hydratační krém, ale v teď v téhle zimě by byl vhodnější mastný,“ lamentovala vyčítavě, jako by to byla moje vina, že jsem ji na naše zrádné klima neupozornila. Ani jsem neodpověděla a jen jsem se duchu se modlila, aby tenhle týden co nejdříve skončil.
Ráno jsem musela u snídaně přesvědčovat personál, že kromě snídaňové kávy, kterou naší italští hosté považují za špinavou vodu, nám musí udělat pořádně silné espresso.
„Forte e piccolo“ zdůraznil Marko a servírka kývla, jakože chápe, ačkoliv to co záhy donesla jasně ukazovalo, že nic nepochopila a nebo že se její představa o italském espressu diametrálně liší od skutečnosti.
Já ji navzdory svým zvyklostem požádala o turka. „Doneste mi pořádného klasického smrťáka,“ dodala jsem aniž bych si uvědomila jak riskuji, že Leandro bude chtít přeložit, co je to smrťák. Ale naštěstí to nezaregistroval, čučel do nějakých papírů a nejspíš si probíral dnešní program. Franko na servírku chvíli zkoušel své pózy „alá Casanova“, zatímco Marko bručel, že ta teplá hnědá tekutina, kterou dostal, je spíš schifezza než espresso, a Anna Marie nad cornflaky dojatě vzpomínala, jak jí při obědě v Litomyšli tamní galantní páni líbali ruce. Aniž bych tím cokoliv sledovala, začala jsem jí vyprávět o Boženě Němcové, která v Litomyšli kdysi také pobývala, a která si ve svém deníku poznamenala, že celý život hledá „muže silného, před kterým by se kořiti mohla.“ Proč by silný chlap nemohl být zároveň galantní? Nu což, proti gustu žádný dišputát, jiný kraj jiný mrav, uzavřela jsem své ranní mudrování a dopila kafe, zatímco Anna Marie nevěřícně zkoumala lógr, který zbyl v mém hrnku. Vypadala jako vědma, která se z kávové sedliny snaží vyčíst budoucnost, ale možná jen nedokázala pochopit, jak to někdo může pít.
Týden s filmaři mi uběhl jako voda a když jsem je pak na konci jejich pobytu vyprovázela na letiště, najednou byly všechny okamžiky napětí zapomenuty, a my se loučili téměř se slzami v očích jako staří známí.
Jen nevím, jestli to v mém případě byly slzy dojetí, únavy a nebo spíš radosti, že jsem to přežila. Celý týden zvládat paličatého italského režiséra a rozmazlenou paní herečku opravdu není jen tak...
