Dalším bodem programu italského filmového štábu byla Litomyšl. Po cestě jsem Italům v autě vyprávěla všechno, co jsem si o tomto městě pamatovala.
Nejvíc je zaujala informace, že tam krátce před našim příjezdem proběhl summit prezidentů, na kterém se kromě jiných sešli Havel,Walesa a von Weizsäcker. Leandro se přitom zasněně usmíval, možná si představoval, jak by se mu takový VIP komparz při natáčení hodil. Jména Havel a Walesa jsou pro mnohé cizince synonyma změn v ex-komunistickém bloku, a tak je vyslovují se stejnou úctou, jako třeba fotbalisté jména Nedvěd a Poborský.
Když jsme dorazili do centra, všichni žasli. Pastelové barvy barokních a neoklasicistních domů s arkádami lemovaly náměstí jako krajková obruba dámské spodničky a Leandro rozhodl že se začne hned natáčet, dokud je dobré světlo, přestože Anna Marie se chtěla po té jízdě upravit a podle programu jsme navíc už měli sedět u oběda se starostou a představiteli místního kulturního života. Skočila jsem do restaurace omluvit se shromážděným pánům s tím, že máme malinko zpoždění. Ujistili mě, že to naprosto chápou a podle načatých půllitrů a veselé nálady se dalo usoudit, že si čekání dokážou příjemně zkrátit. Vrátila jsem se na náměstí, kde naopak vládla napjatá nálada, protože všichni už měli hlad. Leandro právě přesvědčoval Marii, aby se postavila před renesanční dům U Rytířů. V průvodci jsem se dočetla, že dům má výjimečně cenné interiéry, zejména nádherný renesanční strop. To jsem ale Leandrovi zatajila, aby nechtěl ještě natáčet i uvnitř, čímž by se oběd ještě více oddálil a mně už začínalo kručet v břiše.
Proto jsem naopak zdůraznila slova autora publikace, v níž jsem listovala, který se při popisování krás města uchýlil k poněkud legračnímu přirovnání když tvrdil, že při pohledu shora má náměstí tvar jitrnice. Doufala jsem mě, že při zmínce o jídle si režisér konečně uvědomí, že je čas k obědu. A skutečně, má dětinská lest zabrala a když jsem popisovala, co je to jitrnice, Leandro náhle zavelel že končíme a jdeme se najíst.
V restauraci nás už čekal starosta s několika představiteli místního kulturního života. On i ostatní pánové byli velice galantní a já sotva stíhala překládat komplimenty, kterými zahrnovali Mariin italský šarm, a jeden jí dokonce při představování políbil ruku.
„Češi jsou takoví kavalíři,“ rozplývala se Anna Marie a celá zářila. „U nás v Itálii se už líbání ruky moc nenosí, ale tady jsou muži ještě tak galantní.“ Vzpomněla jsem si na Pažouta z filmu natočeného podle knihy Román pro ženy a jak tam české muže hodnotila jedna z hlavních postav ztělesněná Simonou Stašovou. Potlačila jsem úsměv, který to ve mně probudilo a na Mariino nadšení jsem reagovala mávnutím ruky, jako že galantní chování je u nás zcela normální a Češi jsou samí džentlmeni, kteří líbají ženám ruku na potkání.
