S filmaři do Českého Krumlova

Další den z týdenního programu italského filmového štábu byl Český Krumlov. V městě samotném jsme moc záběrů neudělali, Leandro chtěl natáčet hlavně nahoře na hradě.

 Když jsme stáli na  nádvoří najednou ho napadlo, že Anna Marie se postaví na balkón a odříká komentář, zatímco kamera ji bude zabírat zezdola. Jenže balkón patřil k bytu kastelána a jeho žena nebyla naším požadavkem nijak nadšená.

„Vy byste si taky nenechala nakvartýrovat domů televizní štáb,“ vysvětlovala mi své stanovisko „a Taliány k tomu!“dodala, jakoby s italskými filmaři měla kdovíjaké špatné zkušenosti a jakoby v Krumlově natáčeli každý den. Po půlhodině přesvědčování ustoupila, když jsem ji několikrát ujistila, že nahoru půjde jen ta sympatická paní, zatímco všichni ostatní zůstanou dole na nádvoří. Seběhla jsem ze schodů celá šťastná, že mohu štábu oznámit vítězství. Jenže zatímco já bojovala jako lvice, abych získala balkon, dole se situace změnila, a jak jsem pochopila, Anna Marie odmítala jít nahoru.

„Při záběru zespod je příliš vidět tahle partie,“ vysvětlovala a pohladila si rukou krk a podbradek. „Pro ženy v určitém věku to není příliš lichotivé,“ dodala a významně se podívala po mně, jako by hledala podporu.

Na mě se nedívej,  já mám krk ještě hlaďoučký jako miminko, pomyslela jsem si. Ale je fakt, že když se na sebe podívám zblízka do zvětšovacího zrcátka, tak už to není, co to bývalo. Navrhla jsem Anně Marii, že jí  půjčím hedvábný šátek, kterým by si mohla inkriminované partie zamaskovat. Začala jsem hrabat v kabele, kterou vláčím pořád s sebou a ve které mám spoustu krámů o kterých předpokládám, že bych se mohly hodit. Samozřejmě vždy chybí právě to, co potřebuji nejvíce.

„Tak co bude s tím filmováním?!“ volala shora z balkónu kastelánova žena.

„Já nevím, oni si to asi rozmysleli,“ odpověděla jsem a bezmocně rozhodila rukama.  Přitom mi z ramene sklouzla kabela a její obsah se rozsypal po zemi. Vztekle jsem začala věci sbírat.

„Tak jim řekněte, že nemám čas tady čekat, jestli se uráčí zahamtat mi byt nebo ne. Musím jít vařit večeři. A manžel vám vzkazuje, že stejně už musíte končit, máte to tu zamluvené jen do pěti.“

„Co říkala?“ ptal se režisér, který se ke mně sehnul a pomáhal mi sbírat věci.

„Že máme končit protože zavírají,“ odsekla jsem.

„Mně se zdálo že ta paní toho řekla víc,“ nedal se odbýt. „Není přece možné, aby se tolik českých slov dalo přeložit tak málo slovy italskými,“ hučel do mě dál.

„To je umění zkratky, Člověk se musí naučit vybírat jen to podstatné“ řekla jsem a vyškubla mu z ruky můj diář, který právě zvedl ze země a podával mi ho.

 Zlobilo mě, že jsem se tak dlouho a nakonec zbytečně snažila přesvědčit kastelánovu ženu, aby nás pustila na svůj balkón. Nerada vynakládám energii a čas na věci, které nevedou k žádnému konkrétnímu výsledku.

Ale možná bylo dobře, že to tak nakonec dopadlo. Kastelánce jsem totiž zamlčela fakt, že Italové nemají ve zvyku se doma přezouvat. Když mě poprvé navštívili italští přátelé byla jsem zděšená, že je ani nenapadlo se zout a nechat boty venku za dveřmi. Podobně byli zděšeni  oni když jsem jim vysvětlila, že máme ve zvyku přezouvat návštěvu do pantoflí.  Neuměla jsem si představit, jak pořádkumilovná kastelánova žena nutí Annu Marii do bačkor. Sice by na tom balkóně za  balustrádou nebyly vidět, ale ona, jak už jsem pochopila její křehkou psychiku a způsob uvažování, by se nemohla soustředit na text při vědomí toho, jak směšně v bačkorách vypadá.

Nakonec se natáčelo dole pod hradem, Anna Marie odříkala svůj komentář a já si oddychla, že si můžu odškrtnou další položku našeho programu.