Měla jsem jet na týden s italskými filmaři na cestu po Česku, aby natočili dokument o zajímavých místech naší země.
Většině Italů totiž, když se řekne Česká republika, se vybaví jen Praha, a maximálně ještě Karlovy Vary a Kutná hora, a zřejmě právě proto Ministerstvo pro místní rozvoj a cestovní ruch připravilo pro italskou televizi RAI program v rámci kterého měl vyslaný štáb poznat některé turisticky méně „profláknuté“ regiony.
Náš itinerář byl opravdu bohatý a já byla překvapená, co všechno jsme za ten týden měli stihnout, kromě, Karlových Varů, Krumlova a Telče, tam byla také Litomyšl, Kuks, Moravský kras, zámek Kost, hrad Valdštejn, Sedmihorky, a celá řad dalších míst a památek.
Ne všechny jsem měla v malíčku takže jsem se snažila předem alespoň něco nastudovat a ve stanovený den jsem si s spolu s řidičem vyzvedla Taliány na letištišti.
Režisér byl silnější vousáč, jmenoval se Leandro, vypadal dobrácky a usmíval se od ucha k uchu což mi přišlo důležité. Jako režisér bude mít vždy hlavní slovo a tak je lepší, aby nás sekýroval takový kliďas, než nějaký neurotický tyran.
Kameraman Marko byl vytáhlý hubený mladík s odstálýma ušima, vypadal jako Franz Kafka, další člen byl asistent a technik, jmenoval se Franko, typický Ital menší postavy s knírem a začínající pleší. Typicky italské na něm bylo i to, že se otočil za každou ženskou, která prošla kolem, ale asi špatně viděl, protože se otáčel i za těmi, které podle mého názoru za pohled vůbec nestály.
Posledním členem byla paní jménem Anna Marie. Byla velice půvabná, trošku afektovaná, ale rozhodně elegantní a taková jakoby pořád rozzářená. Stejně jako Franko vypadala “typicky italsky“, což je jakýsi nedefinovatelný dojem, který někteří lidé dokážou vyvolat svým zevnějškem a chováním, podle kterého se dají na první pohled okamžitě přiřadit ke své národnosti. Asi jako dříve jsme dokázali bezpečně rozeznat Zápaďáky od turistů z Východu.
Naložili jsme štáb a vyrazili směr Karlovy Vary. Problémy začaly hned po příjezdu do Varů... Podle programu jsme se měli napřed ubytovat v hotelu Pupp a pak jít natáčet, ale režisér chtěl natáčet hned, dokud bylo vhodné světlo, přestože ženská část štábu, teda Anna Marie, trvala na ubytování, aby se mohla upravit a převléknout.
Řidič měl sice povolení vjet i na místa, kam se běžně nesmí, ale nemohl úplně všude, jak si to představoval Leandro. Řidičovu tvrdohlavost v dodržování předpisů zřejmě režisér považoval za zbytečnou zkostnatělost a já začínala zjišťovat, že vůbec není takový kliďas, jak se zdálo.
