Průvodce ten těžkej život má

Spousta známých mi říká, že mám skvělou práci-celej den se jen tak procházím s turistama po památkách a krásných místech, povídám si s nima, procvičím jazyky a poznám spoustu nových lidí

Někdy  to ale vůbec není taková brnkačka. Občas se vyskytnou ale věci, které průvodce ovlivnit nemůže a přesto pak vypadá jako blb. Například neohlášené uzavírky, třeba když v noci někde praskne potrubí a chodník, kudy chodíte odjakživa, je kvůli havarijnímu stavu dočasně uzavřen a nějaký vtipálek ukradne značku. Není nic horšího, když dorazíte k nějaké takové záludné překážce a turistům, kteří se za vámi vyčerpaně plazí ze zbytku posledních sil, musíte oznámit, že dál cesta nevede a že se musíme vrátit. Nedají si vysvětlit, že ještě včera jste tudy prošla bez problémů a vy pak musíte poslouchat poznámky o tom, že průvodce který ani nezná trasu a bloudí ve svém rodném městě musí být naprostý trouba.

Jedním z kritických míst je například cesta od Lorety dolů k Hradu, kde se každý průvodce snaží načasovat vše tak, aby stihl střídání prezidentských stráží.  Není příjemná situace, když skupina dojde  k hlavní bráně právě v okamžiku, kdy ceremonie skončila, čumilové se rozcházejí a  navzájem si sdělují dojmy o tom, jak pěkné to bylo. To se pak na mě skupina vyčítavě dívá, jako že je to moje vina, že jsem je připravila o kdovíjakou podívanou a nepřipustí, že kdyby se po cestě nezastavovali kvůli focení každé blbosti, tak bychom tam byli včas. Když to naopak stihneme, najdou se tací kteří brmlají, že to nestálo za ten spěch, že jsem je zbytečně hnala a oni by si radši bývali v klidu koupili pohlednice tam u toho stánku, kde stály a halíř méně, než na jiných místech. Člověk se zkrátka nikdy nezavděčí. 

Někdy mi ale štěstí naopak přeje a podaří se mi turisty potěšit aniž bych se o to zasloužila. Jednou jsem měla dívčí školu z Puglie, jejíž žákyně byly obzvláště líné, tedy  i na italské poměry, takže to vypadalo, že je z Pohořelce na Hrad nedostanu ani do večera. Když jsem přemýšlela čím je motivovat k tomu, aby z toho nemožného loudání přešly k pohybu alespoň přibližně připomínajícím chůzi,  vzpomněla jsem si, že v právě těch dnech na Hradě natáčí americký filmový štáb s Tomem Cruisem. Jak jsem holkám tuto informaci sdělila, přidaly do kroku, ze spících pannen se okamžikem proměnily ve svižné laně a zrychlily takovým tempem, že jsem jim sotva stačila. Právě ve chvíli kdy jsme dorazily na první nádvoří, já výjimečně ne v čele ale na konci řítící se skupiny, Tom se objevil na schodišti vedoucím do Španělského sálu.

Holky byly najednou jak v extázi, začaly pištět nadšením, některé blahem omdlívaly, pohotovější se k němu vrhaly s nadějí, že ukořistí fotku s podpisem. Nechtělo se jim věřit, že vidí svého idola na vlastní oči. Z prohlídky hradu samotného pak nic nebylo, žákyně po zbytek dne diskutovaly jen o tom, na kterou se víc usmál a jak skvěle vypadal. Přesto jsem věděla, že si z Prahy odvážely nezapomenutelný zážitek za který mi děkovaly, jako by to byla moje zásluha, jako bych Toma pozvala já osobně.