Každý národ má učitá specifika, kterými je odlišný od jiných. Ačkoliv nerada škatulkuji a házím do jednoho pytle, za léta průvodcování jsem si mnohého povšimla. Zde je několik postřehů, čím a jak se italští turisté liší od jiných
Kromě své živelnosti, upovídanosti a zvykem nosit tmavé sluneční brýle i když je pod mrakem a nebo prší, nosí je dokonce i v tmavých místnostech, jsou Italové speciální například v tom, jak dokážou být srdeční, přátelští, snadno navázat konverzaci a po několika minutách se k vám chovají s takovou nenuceností, jako by jste by vás znali odjakživa. Pokud si ve vlaku nebo na pláži chcete v klidu číst a někdo se neustále snaží s vámi konverzovat, může se tento klad stát záporem, to je dost subjektivní.
Italové se snadno nadchnou a dokážou své dojmy sdělovat velmi sugestivním způsobem. Jsou mistři v rétorice a nebojí se používat i dost nadnesená slova, takže pro našince jejich projevy mohou působit až nepřirozeně a vyumělkovaně. Já si na to za ta léta práce už zvykla, takže pokud musím podobné přehnané slovní výlevy emocemi unešeného italského řečníka překládat, bez výčitek svědomí půlku jeho projevu vynechávám protože vím, že v češtině by to znělo nemožně škrobeně. Má to ale jeden háček – po vynechání všech přebytečných slovních kudrlinek, prázdných obratů a líbivých floskulí se vám desetiminutový proslov scvrkne na několik málo vět. Ale je fakt, že italština je libozvučný jazyk, takže se to alespoň hezky poslouchá, zatímco se člověk snaží z té záplavy slov vylovit alespoň nějaké jádro výpovědi.
Díky své bezprostřednosti Italové většinou ihned živě reagují, takže průvodce nemá při výkladu pocit, že mluví k hluchým lhostejným maskám (s výjimkou studentů a případů popsaných v kapitole Jak vytáčet průvodce) a má okamžitý feedback, což velmi usnadňuje práci. Každý kdo musel kdy pronést na veřejnosti nějaký projev jistě ví, jak je důležité navázat s posluchači srdečný otevřený kontakt a mít pocit, že vás alespoň vnímají, v lepším případě že dokonce i chápou, co se jim snažíte sdělit.
Úvahu o specialitách obyvatel Apeninského poloostrova bych tedy shrnula asi takto: Pokud mám několik italských skupin za sebou, jsem z té jejich vitální radosti ze života pořádně unavená, ale když pak pár dní provádím skupiny jiných národností, začne se mi po tom jejich sympaticky živelném a typicky italském zmatku docela stýskat.
