Se studenty bývá veselo nejen při výletech, jak jsem vylíčila v předchozím blogu, ale problémy jsou i na hotelech, takže při příchodu do ubytovacího zařízení se na mě často vrhá personál se spoustou stížností.
Naúposledy mě recepční přivítala takto:„Paní průvodkyně! Musím s vámi hned mluvit. Ta vaše skupina je nemožná. Na pokoji 324 rozbili zrcadlo v koupelně, to nemluvím o propálených potazích na křeslech. Ve dvě v noci se pak srocovali na chodbách a popíjeli asi víno, protože je tam politý koberec a nejde to vyčistit Navíc dělali takový rámus, že si na ně ostatní hosté stěžovali. Snažila jsem se to vyřídit s profesory, ale vypadá to, že kromě italštiny nerozumí žádnému jinému jazyku a já zas neumím italsky, tak jim to laskavě sdělte.“
Podivila jsem se, ani ne tak těm stížnostem, ty byly standardní, naopak, jindy jsem si musela vyslechnout mnohem delší seznam neplech. Jenom mě překvapilo, že profesoři odmítali s recepční komunikovat. Jeden z nich mi tvrdil, že vyučuje angličtinu, takže jazyková bariéra nepadá v úvahu, navíc recepční byla docela hezká mladá holka, takže by mě překvapilo, že by si profesoři nechali ujít příležitost s ní navázat kontakt. Na druhé straně se dalo chápat, že navzdory příslovečné italské užvaněnosti, zdemolované hotelové zařízení jistě nebylo téma, o kterém by chtěl kdokoliv z profesorů diskutovat.
Namítla jsem, že koberec na chodbě mohl polít vínem kdokoliv, jaký mají důkaz, že to byli právě „moji“ ragazzi, když v hotelu je ubytováno hned několik italských skupin? To samé se dalo vztahovat na údajný hluk, jak si mohou být jisti, kdo hlučel? A že si stěžovali ostatní hosté mě mrzí, ale proč ubytovávají „normální lidi“ s italskými studenty? Copak nevědí, že jsou s nimi jen problémy? V době kdy jezdí italské školy ať neberou dospělé klienty a už vůbec ne skupiny jiné národnosti a bude pokoj, když v hotelu budou jen samí Italové, nikdo si na hluk stěžovat nebude, protože budou hlučet všichni.
„Nepotřebuji vaše rady jak minimalizovat počet stížností,“ odsekla recepční. „jen bych vám byla vděčná, kdybyste jim řekla, že při odjezdu musí to rozbité zrcadlo zaplatit.“
„Ale když přijeli tak přece museli uložit kauci, tak si to strhněte z toho.“
„To samozřejmě udělám, ale pak jsou tu ještě ta propálená křesla a na to už ta suma zaplacená jako garance na případné škody nestačí. Musí se složit a společně zaplatit i to ostatní.“
Všechno jsem jí slíbila, ale když jsem to pak se skupinkou probírala, profesoři a jejich žáci měli samozřejmě svojí, zcela opačnou verzi toho, jak se všechno seběhlo. A protože jsem u toho nebyla, nevěděla jsem na kterou stranu se přiklonit a komu dát za pravdu. A tak jsem se jen snažila obě strany přimět ke smíru a uvědomila si, že být průvodce, znamená být, kromě spousty jiného, také tak trochu diplomat.
Mám děti ráda, ale při práci s italskými školáky si občas vybavuji obraz Vraždění neviňátek. A někdy si ho vybavuji opravdu plasticky a ve velmi živých barvách
