V předchozím blogu jsem vylíčila, jak je někdy těžké dostat rozespalé studenty ven z autobusu a motivovat je k nějakému pohybu. Ale obráceně to bývá ještě horší.
Vyrazili jsme konečně nahoru k hradu a já několikrát zaslechla, jak někteří kluci hlasitě a vytrvale opakují slovo „zatáčka“, samozřejmě v italštině, což mě pořádně vytočilo a tak jsem se otočila dozadu, abych je seřvala, navzdory svému předsevzetí být milá. Člověk si přece nemusí nechat líbit všechno.
Začalo sněžit a děti byly nadšením bez sebe, protože u nich na Sicílii něco takového tak často nevidí. Byl to mokrý těžký sníh, jaký bývá na začátku března, který se hned změní v břečku takže jsem byla trochu otrávená při představě, jak si promáčím boty. Ale pak mě ti skotačící puberťáci, kteří začali dělat sněhové koule a házet je po sobě, svou radostí nakazili. Došlo mi že pro ně byl sníh stejná exotika jako pro našince moře, písčitá pláž a palmy. To že mě v tom všeobecném veselí několik koulí zasáhlo byla určitě jen náhoda…tedy alespoň jsem si to naivně namlouvala.
Po prohlídce hradu měly děti rozchod a ve stanovenou dobu jsem je očekávala u autobusu. Na parkovišti byla spousta dalších studentských skupin, takže tam panoval pořádný zmatek.
Bylo půl čtvrté a já stepovala u autobusu, ale byla jsem docela klidná, protože jsem věděla, že stačí odjet až ve čtyři. Schválně jsem dobu srazu stanovila o půl hodiny dřív. Ale prozřetelnost ten den neřídila běh věcí podle mých představ.
Jeden z profů konečně dorazil ve tři čtvrtě na čtyři a byl moc překvapený, že se nerozčiluji, že ještě nejsme všichni. Bohorovně jsem mu prozradila svoji dnešní strategii, totiž že jsem měla v úmyslu odjet až ve čtyři, ale po předchozích zkušenostech s jejich nedochvilností jsem jim schválně řekla jiný časový údaj.
„To bylo chytré,“ prohodil kysele protože si uvědomil, že s nimi jednám jako s nesvéprávnými blbečky.
Jenže jak se ukázalo, přechytračit italskou skupinu není jen tak.
Blížila se čtvrtá a stále nás bylo žalostně málo. Prof se rozhodl jít kousek zpátky a vyhnat své žáky a kolegy z obchodů a krámků, které roubily z obou stran cestu k parkovišti, a kde bezpochyby většina naší skupinky uvízla. Šla jsem s ním, ani ne proto, abych mu pomohla, jako spíš abych se pobavila pohledem nato, jaký má nedostatek autority. Po cestě jsme oba vykřikovali jméno naší školy, protože zde bylo více skupin a v tom zmatku i chudák prof ztrácel přehled o tom, kdo k nám patří. Pobíhal sem a tam jako ovčácký pes, který dává dohromady své stádo, což ovšem nebylo nijak snadné, protože italští studenti vypadají všichni stejně – černé prošívané bundy, barevné batohy, tmavé sluneční brýle.
Vzpomněla jsem si, jak jsme v pionýru museli chodit všichni ve stejnokroji s červeným šátkem kolem krku a jak jsem to nenáviděla! Ale i později byl problém oblékat se podle svého, díky socialistickému centrálnímu plánovaní byl značně omezený výběr. Jak jsme jen s kamarádkami vzdychaly nad stránkami Neckermannu, který nabízel desítky krásných modelů. A dneska, když mají tak obrovský výběr, limitují se na odrbané džíny, černou prošívanou bundu a jsou šťastní, že mohou být všichni stejní, že jsou IN.
Navíc děti samotné byly trochu dezorientované, takže občas omylem lezly do autobusů čekajících na jinou skupinu. Přes tyto dílčí nedostatky jich po chvíli většina seděla ve správném busu. Několik ale pořád ještě scházelo a já začínala být nervózní, že do Prahy se vrátíme pozdě.
Něco jako placení přesčasů v průvodcovské branži totiž nefunguje. Buď je půldenka nebo celodenka, ale když se přetáhne, nikoho to nezajímá. Požádala jsem proto důrazně profesory aby co nejrychleji sehnali opozdilce. Když viděli, že jsem opravdu naštvaná, začali kmitat jako molekuly při chemické reakci.
Všimla jsem si, že dvě černé prošívané bundy zamířily do krámku se suvenýry:“Hele tady mají levnější pohlednice,“ švitořili kluci bezstarostně.
Ruply mi nervy.
Vběhla jsem za nimi, popadla jednoho z nich za batoh a začala s ním cloumat:“Jak si můžeš jít nakupovat nějaký pitomý pohlednice, když na tebe všichni čekáme? Neřeklo se snad že v půl odjíždíme?“ ječela jsem jako blázen.
„Nechte mě, co chcete?“ bránil se kluk a vypadal opravdu vyděšeně. Jeho kamarád se nezmohl vůbec na nic a jen zíral. Najednou mě zezadu za ramena uchopily čísi silné ruce a nějaký chlap se mě snažil od ječícího puberťáka odtrhnout. „Dejte mu pokoj paní, co vám to dítě udělalo?“
V tu chvíli jsem pochopila, že jsem se vrhla na nějakého úplně cizího kluka, a že ani on, ani profesor, který ho přede mnou bránil, vůbec nepatřili do mé skupiny.
Omluvila jsem se a snažila se vysvětlit, že nejsem násilnický šílenec, ani zlodějka, která zatoužila po klukově barevném batohu, ale jen zmatená a unavená průvodkyně, která si popletla děti.
Moje skupinka od autobusu pobaveně pozorovala slibně se rozjíždějící scénu. Když jsem k nim dorazila, neodpustili si poznámku, že jediný na koho se čeká je průvodkyně. Právě ta, která je celé dva dny buzeruje, aby byli dochvilní.
