Když jsem se vracela z procházky lesem, potkala jsem staršího pána s psíkem, který se ke mně přátelsky hrnul. Ten psík, ne jeho páníček. Ten naopak pronesl výše zmíněnou, pro mě značně nelichotivou, větu.
Je fakt, že jsem po té dvouhodinové rychlé chůzi, kterou jsem si naordinovala v rámci snahy zhubnout, byla celá zpocená, rozcuchaná, vyčerpaná, s nepřítomným pohledem člověka, který je na pokraji tělesného zhroucení a tudíž těsně před kolapsem. Ale aby mě někdo definoval jako cosi, co je fuj?
"To vám teda děkuju, ale když se osprchuju, namaluju, učešu a pořádně oblíknu, tak zase tak fuj nejsem,“ odsekla jsem trochu naštvaně. Pán i jeho pes se na mě zkoumavě zadívali. „Přece nebudu běhat po lese načinčaná jako nějaká manekýna,“ dodala jsem, ale najednou mi došlo, že to slůvko fuj nepatřilo přímo mně, jen mělo ochránit proti přehnanému pejskovu zájmu. Naštěstí i majitel Andyho zřejmě pochopil, že jsem z toho běhání natolik vyřízená, že mi mozek pracuje jen částečně, anebo si pomyslel, že mám vyjímečný smysl pro humor, a tak se jen zasmál. A nebo se smál mně, jak debilně vypadám a ještě jsem k tomu tak vztahovačná a nedůtklivá?
Nevím, ale než mi to stačil vysvětlit, Andy ho už táhl opačným směrem, kde jeho pozornost zaujal jiný pejsek.
Nicméně jsem pochopila, že rady odborníků ohledně toho, jak pohyb na čerstvém vzduchu okysličuje mozek a tudíž zlepšuje myšlení, na mě neplatí. Já se po takovém běhu lesem vracím úplně vyřízená.
